--O--

Lidský vztah jako součást profese

Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese

Karel Kopřiva

1. Vztah mezi pracovníkem a klientem

Pomáhající povolání mají zvláštní nároky

• Prvek které hrají podstatnou roli-lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem
• Hlavním nástrojem pracovníka je jeho osobnost
• Lidi v nouzi potřebují: přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit že pomáhajícímu pracovníkovi nejsou na obtíž, že je pracovník neodsuzuje
• Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný

Neangažovaný pracovník

·        Jeho postoj bývá často mnohem horší než neutrální

·        Tento pracovník je často hrubí, arogantní, lhostejný…

Angažovaný pracovník

• Pomáhání musí považovat za smysluplné, musí brát na vědomí, že se zabývá důležitými životními problémy konkrétních lidí

• Pomáhající profese patří k těm, které mohou nadchnout a jsou s to angažovat člověka celého

• Tato povolání skýtají příležitost k překonání pocitu osamělosti a nejisté sebeúcty pomocí kontaktu s klientem-když k pomáhajícímu patří i jeho klienti, může se cítit jako významnější a méně osamělý

Nadbytečná kontrola nad klientem

• Brání rozvoji autonomie
• Používána v dobré výře, že jde o zájem klienta

• Snadno se k ní můžeme uchýlit v časové tísni, neboť je nejrychlejší

• Určité povahy mají k nadměrné kontrole blízko, poté zachází s dospělými lidmi jako s dětmi

Obětování se pro klienty

• Pracovník si počíná tak, jako kdyby nebyl klient autonomní jedinec, ale jako kdyby byl závislý na jeho péči
• Nedbá na svou vlastní potřebu odpočinku
• Schmidbauer říká: Má rád svého bližního místo sebe samého
• Obětuje se pro klienty sice rád, ale zároveň je to pro něj něco, co mu život ztrpčuje a činí těžkým
• Nadměrná péče klienta spíše oslabuje
• K této tendenci přispívají nepříjemné zážitky z dětství

Pochopení pro každého

• První paradox
• Úkolem pracovníka je každého pochopit, zajímat se o něj, vcítit se do něj, přijímat ho jaký je, mít ho rád, vidět v něm i ty dobré stránky, které většinou ostatním unikají

Mladí, krásní, bohatí

• Američtí výzkumníci zjistili, že psychologové upřednostňují klienty, mladé, atraktivní, dobře se vyjadřující, inteligentní a úspěšné před klienty jednoduchými, starými, nehezkými a méně inteligentními

• Co to o pomáhajících vypovídá? – Chtějí pomáhat spíše lidem sobě podobným, nepotřebují se vžívat do vnitřního světa mentálně postiženého, do světa bezdomovce či toxikomana. Potřebují vidět nějaké obecně viditelné úspěchy svého pomáhání, a k těm se snadněji dopracují u lepších klientů. Chtějí pomáhat lidem úspěšným a výše postaveným-cítí se tím sami povýšeni

Staří, chudí, postižení

• Ne každý je schopen najít vztah k člověku v krajní nouzi
• Mladí lidé se často ostýchají pracovat se starými, osamělými a postiženými lidmi. Raději hledají uplatnění v práci v dětském domově, či střediscích pro mládež. Bojí se stáří, samoty…
• Záleží na životní filosofii pomáhajícího
• Pro pracovníka ÚSP je nezbytné, aby neviděl tělesné či mentální postižení jen jako vadný výrobek z dílny matky přírody, ale jako jednu z forem lidské existence, která má i svůj pozitivní potenciál

Nemorální

• Není na nás pomáhajících, abychom vynášeli mravní soudy nad klienty
• Pokud v nás morální pobouření z klientova počínání převládá, nemůžeme mu být vztahovou oporou
• Člověku, který cítí svou situaci jako bezvýchodnou, a kterému pomáhající spolu s ostrou kritikou nabídne východisko, může tato kritika pomoci náhle a totálně změnit svůj životní styl
• Je nutné vážit možné negativní následky takové intervence, že klienta odradí od další spolupráce
• Naším úkolem je pozorovat, zda u morálně slabého klienta neshledáme signály, že ani on sám není ze svého nemorálního jednání nadšen
• To, že energicky trváme na dodržení řádu, nás nemusí od klienta nijak vzdalovat
• Pokud naše morální pobouření přetrvává i po supervizi, je lepší přenechat klienta kolegovi

Individuální citlivá místa

• Hlavní roli zde hraje životní historie a současná osobní situace pomáhajícího

Láska k bližnímu ve službách potřeby úspěchu

• Druhý paradox
• Mít rád téměř kohokoliv, je nezbytné k tomu, aby se pomáhající mohl oprávněně cítit jako odborník na svém místě.
• Pomáhající často cítí být lidem potřebný, není to totéž jako když někdo rád pomáhá lidem
• Více se stará o druhého, aby se tak vyhnul pocitu samoty a zbytečnosti

Láska k bližnímu jako zboží

• Třetí paradox
• Tuto profesi děláme i pro peníze
•  Pro pomáhajícího je přiměřené považovat výdělek za součást pracovního prostředí
• pomáhající by si měl opatřit takový výdělek, aby nežil v pocitu stresu a nouze, aby se myšlenkami  na peníze nemusel neustále zabývat. Má pak optimální podmínky pro svou práci-to je individuální
• bezvýchodným protestem je, když pomáhající odreagovává svou nespokojenost s platem ve svém vztahu ke klientům

2. Vnitřní svět druhého člověka

Povaha vnitřního světa

• Vnitřní svět je jedinečný, nemá na světě dvojníka
• Plný přístup nemá k němu nikdo kromě dotyčného člověka

Vnitřní vztah lidí s nimiž pracujeme

• Je pro mnohé pomáhající nejdůležitější realitou

Za obraz odpovídá autor

• Často si myslíme, že zážitky, které v nás druzí lidé vyvolávají, zapříčili především oni
• Za vnitřní svět odpovídáme v prvé řadě my sami
• Zlost na lidi, kteří nesplňují naše potřeby, je v prvé řadě naše věc. Platí to i o jiných emocích-např. o bezmoci
• Převzít odpovědnost za vlastní vnitřní svět, za obrazy, které si o jednotlivých jevech vnějšího světa vytváříme, je první krok na cestě k profesionálnímu zrání

Nic nepředpokládat, brát druhého vážně, zajímat se

• Vnitřní svět druhého člověka můžeme poznat hlavně tak, že on nám ho popíše svými slovy
• Je tedy třeba se ptát a zajímat se, co slova v jeho vnitřním světě fakticky znamenají
• Jsou velké rozdíly mezi lidmi v umění vcítit se do druhého, rozpoznat co se v něm děje, už z několika signálů
• Důležitější je orientace na porozumění: nepředpokládat, že platí naše vidění klientovi situace, vycházet z jeho vnitřního světa a brát ho vážně
• Když si nejsme jisti, zda dobře rozumíme, můžeme se zeptat. Tak s ním nejen navážeme kontakt, ale pomáháme mu objasnit myšlenky a pocity. Často teprve tím, že nám je postupně vysvětluje, se v nich i sám začíná orientovat

Porozumění nenahrazovat hodnocením

• Často lidé nezajímá co člověk vidí, cítí apod., ale hovoří o tom, co by druhý měl prožívat, cítit….
• V mezilidských konfliktech používá často pomáhající hodnotící šablony místo zájmu o vnitřní svět zúčastněných

3. Moc a pomoc: řídit či podporovat?

Moc ovlivňuje pomáhání

• Moc je velmi důležitá i při pomáhání
• Klient je do jisté míry bezmocný už tím, že něco potřebuje, pracovník je naopak mocný tím, že pomáhá
• Moc pracovníka vymezena zákonnými předpisy, organizačními řády a nepsanými zvyky pomáhající instituce, nepsanými normami v celé společnosti, nebo může vznikat ve vztahu pracovník-klient
• Mocenská pozice pracovníka silně ovlivňuje možnosti a způsob poskytování pomoci
• Mocenský systém vede k oboustranné manipulaci
• Moc pomáhajícího může být: Nevlídná, neomalená, krutá, laskavá
• Každý projev moci pomáhajícího má svůj protipól v prožívání klientů, kteří se např.: stáhnou z kontaktu, zaujmou postoj uctivé pasivity, sevřou se zlostí a křivdou nebo se naučí žadonit o mezilidský kontakt
• Celé pomáhání se tak vzdálí svému účelu, kterým je orientace na dosahování rozvoje a autonomie klienta

Moc institucionálně přidělená

• Čím víc může pomáhající rozhodovat o věcech, které pro potřebného potřebou znamenají praktickou výhodu nebo újmu, tím složitější podmínky má pro to, aby se stal partnerským konzultantem v emočních a vztahových aspektech jeho problému
• Prvním problémem je účelové zkreslení fakt a jiné formy manipulace ze strany klienta
• Jinou potíží je, že svěřit se někomu, kdo má reálnou moc, může být jinými lidmi chápáno jako útok
• Rozhodnutí pracovníka může klient chápat jako projev nepřátelství, a dojde ke ztrátě kontaktu a důvěry
• Pomáhající musí vykonávat kontrolní i podpůrnou funkci sám
• Musí zde pomoci následující rady: Nepropojovat situaci výkonu pravomoci a situaci pomáhání. Je třeba zařídit aby ten, kdo je pro klienta důvěrníkem, nemusel být zároveň osobou, která je nucena dělat o něm administrativní rozhodnutí. Klient musí mít vždy jasno o tom, jestli právě s pracovníkem hovoří jako se svým důvěrníkem, a nebo zda jde o rozhovor, který patří do výkonu pravomocí. Rozhodnutí, které je pro klienta nepříznivé, by měl pracovník vnitřně brát i navenek podávat jako věc, která s osobním vztahem ke klientovi nesouvisí, jako svůj pracovní úkol, který vyřešil, jak nejlépe uměl.

Moc vzniklá v rámci vztahu pomáhání

·        I bez institucionálně udělené pravomoci může mít pracovník ve vztahu ke klientovi moc

·        Jde-li však o životní, vztahové nebo emoční problémy, stává se řídící pozice pomáhajícího spíše břemenem

·        Pracovník musí být vždy připraven bez rozpaků říci: „Nevím, ale můžu o tom s vámi přemýšlet.“ Jde o to přiznat si právo nevědět.

Proč lidé vyžadují vedení?

• Přiznat si právo nemít radu nemusí být jednoduché
• Lidé většinou vedení očekávají a vyžadují
• I naprosté banality jsou přijímány jako odborníkova moudrost
• Příčinou této víry v existenci fungujících návodů je nepochybně všudypřítomné přesvědčení, že lidský rozum má na každý problém návod na řešení

Je účinnější řídit, či podporovat?

• Důležité osobní změny přicházejí zpravidla pomalu a vyžadují, aby si člověk pozvolna uvědomoval, co se v něm odehrává a jak se sebou zachází. Ne vždy je takový dlouhodobý proces zapotřebí
• V situaci kdy nové jednání je takřka na dosah, má smysl dát radu, impuls, návrh a počkat, zda se uvnitř propojí, zda se objeví aspoň váhavá chuť ho vyzkoušet
• Je třeba si bedlivě všímat co se děje

Přednosti a nevýhody direktivního a nedirektivního přístupu

• Chceme-li dosáhnout trvalé kvalitativní změny, je účinnější nedirektivní postup (podpora)
• Direktivní postup je třeba zvolit, hrozí-li nebezpečí z prodlení, je-li klient v akutní krizi, zmatený tak že potřebuje vedení, jestliže klient chce to, co sám považuje za správné, ještě slyšet od autority, jestliže klient má tak nízkou inteligenci, že nedirektivní přístup nemá smysl
• Na nedirektivní postup je třeba mít čas a sílu
• Musíme zvážit i okolnost, že začneme-li vystupovat direktivně, bude s tím klientem těžší později případně pracovat nedirektivně-klient bude mít tendenci vidět v nás autoritu

Kontrola a pomoc podle systemického přístupu

• Mladí sociální prac. Zredukovali na minimum úřednickou složku, aby mohli dělat jen to, co po nich chtějí klienti
• Pomáhat pro pracovníky znamená plnit zakázku
• Systemický přístup znamená v sociální práci velký praktický přínos zejména díky tomu, že úspěšně šíří systémové myšlení a že vypracoval účinnou techniku kladení otázek.
• Trvá na tom, že pokud děláme klientům něco, co si oni nevyžádali, není to pomáhání nýbrž kontrola
• Nabízí jednoduché a radikální řešení, jak odlišit snahu o mocenské působení od snahy pomoci
• Každý dobře ví, že člověk někdy sám neví, co potřebuje

Pomoc v připojení k řádu

• Systémový pohled nás vede k tomu, abychom si všímali začlenění člověka do vyšších systémů
• Každý člověk někdy uvnitř registruje, kdy je s řádem světa v souladu a kdy se od něj odpojuje. To může rozpoznávat i u druhého. Může pak navrhovat smysluplně pomoc v připojení se k řádu
• Výkon úřední pravomoci nastává v situaci, kdy je pomoc zvláště potřebná, ale také nesmírně obtížná
• Systemické hledisko vypadá na první pohled humanisticky. Je to ale humanismus chladná, plochý a intelektuálský
• Právo pomáhajícího přicházet s vlastní iniciativou musí být vždy spojeno s citlivým vnímáním a respektováním vnitřního světa klienta
• Pomáhání je proces, kde jsou dva lidé, a proto mezi nimi vzniká určité napětí při dialogu o tom, co je právě teď nejdůležitější a který krok je ten nejlepší

Typ intervence

Z hlediska jakým způsobem pomáhající s klientem mluví můžeme rozlišit čtyři typy

• Instrukce-direktivní typ, může mít formu důraznější či méně důraznou. Znamená vždy návod k jednání, opírající se nějaké hodnocení problémové situace. Instrukce musí klienta nějak oslovit
• Komentář-má menší potenciál direktivity, na problém odpovídá pomáhající vlastním stanoviskem, v němž postaví problém do nového světla. Často poukáže na nějaký pozitivní rys, který se v problému vyjevuje a kterého si klient nevšiml. Pracovník by si měl dát pozor, aby jeho komentář nebyl tak rozsáhlý, že by zabral víc prostoru než klientovo sdělení. Neobsahuje návod k jednání, nicméně určité řízení je už v tom, že pracovník svým komentářem vlastně navrhuje, jak může klient věci vidět
• Kladení otázek-základní forma intervence v systemické terapie. Otázka nasvítí klientovi jeho problém z jiného úhlu, pomáhá mu ujasnit si, co vlastně chce změnit, vyvolává v něm nové myšlenky a nápady. Řízení je zde daleko slabší. Kladení otázek je výborná forma jak vést  pomáhající rozhovor, je však třeba se to naučit
• Rezonance-pomáhající pouze zrcadlí to co říká klient. Pomáhající pouze naslouchá a opakuje to hlavní, co klient řekl, aby dal najevo, že dobře slyšel a že to pochopil

4. Stopy citových úrazů: místa zablokovaného vývoje

Konflikt skutečnosti a ideálu

• Člověk je vybaven vědomím
• Vědomí mu umožňuje vystoupit ze sebe a podívat se na svět okem nezaujatého pozorovatele a napadne ho jak by to mohlo být jinak
• Může hodnotit a vybírat nejlepší možnosti
• Skutečnost porovnává s ideály

Citové úrazy v dětství

• Dětské emoce mají velkou sílu

Charakterová obrana

• Je to systém prožívání a jednání v definovaném typu situací, který je založen na vytěsnění určitých prožitků mimo vědomí
• Nutí nás jednat takovým způsobem, abychom zakázané, či neúnosné emoce nepocítili

Charakter

• Charakterové obrany jsou spolu funkčně propojeny do jednoho celku
• Celý funkčně provázaný systém charakterových obran se nazývá charakter
• Jde o rysy, které vznikly jako sebeochrana a o pokus o přizpůsobení v nouzové situaci
•  Každá obrana má své místo
• Má své výhody-chrání před trýznivými prožitky a pomáhá lepší adaptaci v prostředí
• Každý máme nějaký charakter, každý v sobě neseme opouzdřené rány
•  Důležitý je rozsah a intenzita obrané reakce

Stín

• Pod vrstvou charakteru leží hlubší vrstva vytěsněných emocí, proti nimž byli obrany vybudovány. Říká se jí stín
• To že se emoce této vrstvy neprojevují, je způsobeno neustálým aktivním procesem charakterové obrany, který je udržuje mimo vědomí
• Ještě hlouběji pod vrstvou stínu leží naše dobrá podstata, jádro nás jako osoby-vznikl transformací emocí stínu, tak stín vznikl ze zranění jádra
• Charakter a stín tvoří nerozlučnou dvojici, mohou existovat jedině spolu

Příznaky

• Při vybočení z charakterové obrany nastoupí stud, deprese, pocit viny, prázdnota nebo jiný nepříjemný pocit. Tyto pocity jsou drobnými příznaky poruchy

Charakterová obrana jako násilné omezení

• Každý člověk má svůj charakter
• Ideály existují pouze v představách a nikoli v realitě
• Účelem představ je pouze ukazovat směr a nikoliv poskytovat závaznou normu

Přeskočené zpracování

• Znamená reakci, při níž automaticky obejdeme nebo zatemníme skutečný pocit pomocí nějakého rigidního vzorce chování, který zdánlivě přináší úlevu, ale ve skutečnosti míjí pravý zdroj problému

Proč se těžkým pocitům vyhýbáme?

• Odporuje to všeobecnému trendu podporovat a oceňovat pouze věci příjemné
• Obava, aby člověk v sobě nepodporoval tendence ke špatnému jednání
• Je velký rozdíl mezi pocity a činy. Za činy jsme odpovědní. Za pocity být odpovědní nemůžeme. Pocity se objevují nezávisle na naší vůli
• Pocity jsou přírodní jevy
• Dalším důvodem je strach, že malý nepříjemný pocit nás může dovést k emocím, které neuneseme (nebezpečná hra s ohněm)
• Můžeme se spolehnout na dva ochranné faktory: na automatické ochranné působení našeho těla a na naši vlastní schopnost včas rozpoznat, kdy pobývání u nepříjemných pocitů překračuje únosnou mez

Prožitek a jeho vyjádření

• Uvědomění nevznikne na základě pouhého logického vysvětlení procesů, které se v člověku odehrávají
• Skutečná, byť třeba jen velmi dílčí, drobná změna prožívání musí vycházet zevnitř prožitku. Musí ji provést sám prožívající
• Důležité poznání je ukryto v pocitu, který v sobě kolem té, či oné situace neseme

Práce s prožitky ve vztahu ke klientovi

• Pracovat s pocitem znamená vrátit se k němu, zůstat u něj a čekat na vhodný popis
• Závěrečný pocit je jiný než výchozí
• V práci s prožitky může pomoci druhý člověk tím, že bude klást vhodné otázky. Pomoci může i skupina
• Hlavním cílem je vytvoření akceptující atmosféry a poskytnutí pomoci při hledání takového slova,které bude pomáhajícímu rezonovat s jeho cítěním kolem problému s klientem, tak že je mu jasné: „Ano, toto cítím, takto jsou mé pocity správně vyjádřeny.“

Vnímavá přítomnost

• Prožitky odmítáme, protože se za ně stydíme, bojíme se ho, vyvolává v nás pocit viny, odpor
• Když jste u těžkého pocitu přítomni, když jste vůči němu otevření a nebráníte se mu, přináší to kupodivu úlevu
• Další úlevu přinese okamžik, kdy z tohoto pocitu vykrystalizuje porozumění vyjádřené symbolem

5. Hranice mezi pracovníkem a klientem

Hranice je nezbytná

• Míníme zde dělítko, které určuje, co je záležitostí mou a co je záležitostí druhého
• Každý z účastníků vztahu může rozdělení kompetencí pojímat odlišně
• V dlouhodobém vztahu se po čase obvykle ustálí určitý víceméně sdílený model

Vytváření základů autonomie

• S vědomím hranic já se člověk nerodí. Dokonce ani vnímání hranic vlastního těla není vrozenou samozřejmostí
• Na počátku prvního roku života vnímá dítě sebe a matku jako jeden celek, prožívá období symbiózy
• V průběhu druhého a třetího roku života podniká dítě základní vývojové kroky na cestě k autonomii-1. vzdor „jáství“

Další cesta k autonomii

• Významný krok k vymezení suverénního psychického prostoru se odehrává v pubertě a v následném období dospívání
• Vzdorovitost druhého roku se vrací v jiné, dospělejší podobě.
• Otvírá se však nová možnost rozpuštění hranic-láska k druhému pohlaví. Láska je mostem mezi dvěma břehy, mezi dvěma autonomními územími
• Vývoj člověka od dětství do stáří směřuje k větší oddělenosti, samostatnosti, samotě

Udržet autonomii v blízkém vztahu

• Omezování, víc myslí na druhého-nesvoboda

Hranice při pomáhání

• Hlavním problémem při pomáhání je splývání, kdy pracovník bere záležitosti klienta příliš za svoje vlastní. Trpí nejen pomáhající, ale celý proces pomáhání
• Proti splývání se může pracovník chránit netečností, což představuje další problém.
• Běžnou starostí je jak uhájit svou hranici vůči manipulaci ze strany klienta. Zde přichází ke slovu asertivita

Splývání

• Založené na soucitu
• Je třeba rozlišit soucit a empatii.
• Při soucitu se se svým protějškem ztotožníme. Můžeme ztratit hranice a být zaplaveni lítostí, pobouřením, úzkostí z toho co se druhému děje
•  Při empatii si dovedeme představit a procítit, co se v druhém děje. Rozpoložení druhého správně a citlivě zachycujeme, ale zůstáváme sami sebou. Jsme připraveni pomáhat tak, jak to vyžaduje situace

Hranice jako ochrana

• ani pomáhající nejsou ušetřeni úzkosti a tíhy v kontaktu s těžkými situacemi svých klientů a pacientů. Proto se soustřeďují jen na praktickou stránku pomoci-pomoc pro pomáhajícího

Tvrdá hranice znemožňuje rezonanci

• přirozeným a normálním stavem jsou hranice dobře ustanovené a polopropustné. Znamená to, že člověk se stará v prvé řadě o své potřeby a udržuje základní soběstačnost
• Vstupuje do vztahů s okolím a přijímá to, co se mu zdá pro něj dobré a užitečné

Ochrana hranice

• Asertivita=sebeprosazení
• Mezi asertivní dovednosti patří umět dát najevo své požadavky a trvat na nich, nebát se nesouhlasit, nestydět se o něco požádat, umět vyjádřit kompliment
• „ Máš právo sám posuzovat své vlastní myšlenky a emoce a být za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.“

Zdravý egoismus a zdravý altruismus

·        S názorem, že člověk se má starat v prvé řadě o sebe, že obětování pro druhé může být špatná věc, že je dobré stát si za svým požadavkem, mnoho lidí nechce souhlasit. Vidí v tom individualismus a sobectví

Člověk je teritoriální živočich

·        Je důležité chránit si své teritorium

·        Důležitá je pro nás nedotknutelnost našich soukromých zásuvek, kapes, dopisů, jak každý potřebuje mít ve sdíleném bytě místo

Člověk není jenom živočich

• Člověk se liší od zvířat tím, že dokáže rozlišovat a uvědomovat si

Od závislosti k nezávislosti a překročení hranic já

• Člověk postupem času a vývoje potřebuje stále méně podpory, stále více získává sebedůvěru a vlastní identitu na základě toho, co dokáže sám
• Hranice jeho já jsou stále zřetelnější a pevnější
• Je nezávislý, přestane se bát
• Leckomu se to příliš nepodaří. Jiní lidé sem dojdou, zastaví se a dál nepokračují
• Může však navázat jiný proces-objeví se existenciální úzkost- K čemu to všechno, když stejně umřu?
• Co nastane když se snahy o autonomní, nezávislé fungování vzdáme ještě před tím, než autonomii skutečně dosáhneme?
• Předčasná devalvace snahy o fungující ohraničení já vede k tomu, že se paradoxně posílí závislost na citových uspokojení z vnějšího světa
• S ohraničeným já nepotřebuji nutně maminku, tatínka nebo partu
• Svou sebedůvěru čerpám ze své životní kompetence
• Kdo rezignuje, klade často na lidi ve svém okolí velké emoční nároky, a právě to mu brání být opravdu nesobecký

Hodnoty a cítění

Ušlechtilý světonázor ve službách charakterové obrany

• Ušlechtilý ideál je zde použit jako součást charakterové obrany
• Nakonec slouží k podpoře sobeckých účelů v mezilidské komunikační výměně

Spirituální hodnoty a uzavřená mysl

• Na to, abychom mohli nadosobními hodnotami žít, je zapotřebí určité citové zralosti, určitého stupně autonomie
• McMahon a Campbell zdůrazňují, že základním posláním křesťanství není přenášet doktrínu, názory, informaci, nýbrž otevírat cestu k integraci a celistvosti člověka
• Sčoty Peck popisuje čtyři stádia duchovního růstu, druhé definuje tím, že lidé hledají životní orientaci v nějaké instituci odtrženě od vlastního hledání pravdy o sobě a o druhých.
• Někteří lidé používají náboženství k tomu, aby se dostali do stavu uzavřené mysli. Lidé v tomto stavu si už vytvořili definitivní názor na svět a sebe v něm

Profesionální standardy a uzavřená mysl

• K zjednodušení života se hodí nejen náboženství a církev, ale i pomáhající profese
• Učitel se může ztotožnit se školním řádem, nebo soc. Pracovnice s konvenční morálkou natolik, že už je vnitřní světy těch, kteří tyto normy přestupují, vůbec nezajímají-lidi kteří jsou se svou profesí silně identifikováni
• Stačilo by jen málo, jen obnovit kontakt se sebou, s vlastním cítěním, a téměř součastně by se taková změna promítla i do větší vnímavosti vůči klientům při aplikaci profesionálních hodnot a postupů

Etické zásady profese nestačí

• Pomáhající si jsou vědomy významu lidského vztahu pomáhajícího ke klientům a mají pro něj řešení-etické zásady profese
• Některé etické kodexy stanovují požadavky, které nelze uskutečnit, jiné jsou míněny jako závazné
• Žádný kodex však neříká, co dělat, když se pomáhajícímu některé požadavky naplnit nedaří

6. Tělo jako zdroj poznání a energie

Vztah k tělu a profesionální pomáhání

• Naše tělo je těžiště psychického prostoru
• Tělové prožitky dávají jistotu, že žijeme, jsou jakousi prvotní odpovědí na otázku po smyslu života
• Tělem poznáváme svět
• Je prvořadým nástrojem našeho poznání, poznání velmi diferencovaného, i když slovně obtížného uchopení
• V kontaktu s lidmi nám tělo poskytuje důležité průběžné zprávy-rozpoznáme jak na nás druhý člověk působí
• Pomáhající povolání mají mnohé svérázné rysy
• Je třeba abychom věnovali pozornost svému tělu i proto, abychom měli z čeho dávat a aby pomáhání mohlo být radostí a nikoliv břemenem
• Je důležité aby pomáhající rozvíjel své tělové vnímání, a aby bydlel v těle jako ve svém domově ze dvou důvodů: Protože tělo je důležitým nástrojem poznání a protože tělo je zdrojem energie

Potlačení těla ve prospěch mysli

• Dnešní doba tělové vnímání potlačuje ve prospěch mysli-velmi mnoho lidí myslí téměř neustále
• Tělové prožitky tvoří jen periferii myšlenek a představ
• Osamostatnění mysli od těla přineslo části lidstva svobodu vnější i vnitřní, je myslícím i cítícím lidem potřeba integrace těla a mysli stále více zřejmá

Tělo jako zdroj poznání

• Primitivní národy poznávací funkci těla znají
• Bylo zjištěno, že úspěšní pacienti mohou být s velkou spolehlivostí určeni už na začátku terapie, na základě záznamu prvních dvou sezení-rozdíl ve způsobu komunikace-nepopisují jen jako pozorovatelé, nýbrž vstupovali i do pocitového pozadí a hledali výstižné vyjádření přímo=cítěný smysl

Tělo jako zdroj energie

·        Pomáhání je činnost náročná na energii

·        Je zde třeba myslet na hospodaření silami a na jejich obnovu

Wilhelm Reich  a jeho pokračovatelé

• První psychoterapeut, který se důsledně věnoval práci s energií
• Zajímal se o současné sexuální prožívání pacientů
• Ptal se co brání stálému prodění energie v těle
• Pozoroval, že jsou sexuální prožitky často blokovány i u lidí, kteří žádnými obtěžujícími neurotickými poruchami netrpí a dospěl tak k formulaci charakterové obrany a charakteru
• Vypracoval systém cviků určených k podpoře energického proudění v těle, které používal jako součást terapie

Žít v těle

• Zásady pro hospodaření s energií v běžné životní praxi pomáhajícího:
• Hlavní zásadou je žít v těle, uvědomovat si tělo při běžných životních činnostech
• Spoustu činností, které provádíme mechanicky, můžeme provádět s plným soustředěním
• Co možná se vyhýbejme tomu, abychom prováděli dvě nebo více činností najednou
• Vnímání pohybu je často intenzivnější, je-li pohyb pomalý
• Důležité je nepřestávat volně dýchat

Jóga a relaxace

• Jóga prováděná s prožitkem, a nikoliv jako mechanický sportovní výkon, má stejný cíl jako bioenergetické cviky-oživit a zvědomit tělo

• V józe je harmonicky rozložena energie uvnitř těla bez emočních projevů

• Relaxace představuje snadný, rychlý a účinný kontakt s tělem

• Nejznámějším relaxačním cvikem je autogenní trénink

Stres a syndrom vyhoření

Prevence a zvládání stresu

·        Životní styl- sem patří pohyb, spánek, zdravá výživa. Někteří pomáhající potřebují aktivně myslet na to,  aby profesionální zájmy nepohltily veškerý jejich volný čas

·        Mezilidské vztahy-pro pomáhajícího je významné jaké má zázemí ve svém osobním životě. Pro většinu lidí je důležitým energickým momentem kvalita jejich sexuálního života

·        Přijetí sebe samého

Syndrom vyhoření

• Jeli naše energická hodnota dlouhodobě záporná, dostaneme se do stavu=syndrom vyhoření
• K hlavním projevům patří deprese, lhostejnost, cynismus, stažení se z kontaktu, ztráta sebedůvěry, časté nemoci a tělesné potíže
• Je sem vždy vpletena otázka po smyslu práce
• Tři cesty které k vyhoření vedou:
• Ztráta ideálů-na počátku je vždy nadšení, práce je zábavou, je smysluplná. Postupem času však narůstají potíže. Ztráta důvěry ve vlastní schopnosti jde ruku v ruce se ztrátou smysluplnosti práce. Zatížení více a více vyčerpává, nakonec vede k vyhoření
• Workaholismus-závislost na práci. Má stejnou povahu jako závislost na alkoholu
• Teror příležitostí-S každým úkolem se těmto lidem objeví několik dalších, které představují lákavé příležitosti, jak na výchozí úkol navázat. Neschopnost slevit dovede časem člověka k syndromu vyhoření. Jde o nedostatek řádu v životě, o horší kontakt s realitou a někdy též o neschopnost odmítnout

Organizace času

• Stručný návod plánování času:

• Spočítat kolik máme času na úkoly, které musíme udělat

• Dvě třetiny času, s nímž můžeme volně nakládat, rozdělte na oblasti, jimž se chcete věnovat

• Počet hodin v každé oblasti násobte 1,5 a výsledné hodiny rozplánujte do týdenních a denních plánů

• Denně zaznamenávejte realitu plnění plánů a upravujte plán na následující den

7. Kontakt s klientem

Dva druhy kontaktu

• První způsob: Jsouce opouzdřeny-opíráme se proti němu, byť třeba jen slabým tlakem

• Druhý způsob: Kontakt vnímavý-jsme vůči člověku otevření, přistupujeme k němu zvědavý na to, co se uvnitř něj děje

Vnímavý kontakt

• Empatie, schopnost vcítit se, umět si představit, co se v duši druhého děje, vstoupit do něj jako do druhého subjektu
• Pozornost v kontaktu s pacientem má být „volně zavěšená“ nebo „rovnoměrně rozložená“, analytik má být otevřený vůči všemu, co pacient vysloví
• Důležitá je otevřenost vůči celkovému dojmu

Rozhovor s klientem

Podmínky pro rozhovor

• Vyhradit čas
• První rozhovor nebude kratší než 30 minut, ani delší než 60 minut
• Čas by měl předem klient znát a měl by být dodržen
• Čas rozhovoru by měl být časem chráněným
• Vhodný prostor
• Musíme být v místnosti sami
• Důležitý je způsob sezení
• Vyladění pomáhajícího pro rozhovor-je dobré v sobě „uklidit“
• Naladit se pro nadcházející rozhovor

Aktivita a pasivita pracovníka v rozhovoru

• Čtyři konstalace:
• Pracovník vede rozhovor a klient jen úsporně reaguje, nebo dokonce mlčí. To je situace kdy kontakt nebyl ještě navázán
• Pracovník vede rozhovor a klient rezonuje. Čeká na vedení od pracovníka, odpovídá spontánněji, přidá něco ze sebe, reaguje i neverbálně. Je to opatrný kontakt
• Klient mluví, zatímco klient naslouchá, rezonuje, a tím ho povzbuzuje k větší aktivitě, sám vnáší jen málo. Kontakt vznikl
• Pracovník a klient vedou dialog-střídají se ve vedení a naslouchání. To je stav ideální a tudíž neběžný
• Pro klienta může být rozhovor neuspokojivý dvěma způsoby: může cíti že mu pracovník něco vnucuje, nebo mu něco důležitého neposkytuje

Naslouchání

• Je jádrem, bezpečnou půdou pod nohama pomáhajícího
• Je to velmi aktivní proces
• Systemické pojetí říká, že když člověk člověku něco říká, nikdy nemůže předem vědět co vlastně sděluje
• Naslouchat, znamená pozorně sledovat, co druhá osoba říká, a nevnášet do toho žádné vlastní názory, rady, komentáře
• Vyžaduje stálou přítomnost
• Zásady aktivního naslouchání:
• Dejte druhému vědět, když jste něčemu nerozuměli
• Nevnášejte témata, která druhý neřekl, ani jiné myšlenky
• Dejte vědět, že jste rozuměli
• Pokud vám něco uniklo požádejte o zopakování

Respektující dialog

•  Rady jak rozvíjet dialog:
• Počáteční kontakt-je zapotřebí věnovat chvilku tomu, abyste se v rozhovoru „usadil“ 2-3 minuty
• Kontrakt-objasnit co jeden od druhého očekává a dojít k účelu rozhovoru
• Naslouchání
• Propracování problému-ptejte se na různé okolnosti vzniku a udržování problému. Ptejte se na lidi, kteří jsou do problému zapleteni. Ptejte se, je-li na celé věci něco dobrého. Nápad vyjádřete raději otázkou.Pozorujte reakce druhého
• Vymezování limitů a kladení požadavků-stanovujte limity uvnitř kterých se můžete s druhou osobou cítit dobře. Řekněte co chcete a co ne
• Sebeotevření-můžete říci jak se cítíte. Mluvte o pocitech-aby se vztah stal bližším
• Podpora-reagujte na pozitivní životní impuls

Pokračování kontaktu po rozhovoru

• Po rozhovoru-chvíle samoty 5-10 minut
• O čem se nemluvilo-nechte tuto otázku vznášet se myslí. Pokud se něco vynoří, budeme příště vnímavější
• S jakým pocitem klient odcházel-zkuste se rozhodnout mezi čtyřmi základními emocemi-radost, zlost, strach, smutek
• Jak jsem se cítil během rozhovoru já, pomáhající-připomenout emoce během rozhovoru. Zachytit celkový dojem z rozhovoru

8. Lidský vztah jako systém

Spoluzávislost

• Nový výraz pro alkoholiky, toxikomany, hazardní hráče…
• Je partnerstvím v závislosti
• Znamená to, že blízká osoba závislého člověka si nechá ničit vlastní život a současně je ovládána úpornou snahou o kontrolu chování závislé osoby
• Jedná se o systém vzájemně na sebe navazujících a posilujících se reakcí

Systémové myšlení

• Systém je útvar složený z propojených prvků
• Cirkulární myšlení, které znamená porozumění souvislostem

Cirkulární myšlení

• Co bylo dřív, slepice nebo vejce? Systémové myšlení by řeklo: Máme zde systém o dvou prvcích-slepice a vejce-které se vzájemně podmiňují=to je cirkulární závislost
• Lidský vztah jako systém=chceme tím označit pohled na vztah mezi dvěma lidmi jako na systém, který vytváří oba účastníci a v němž nemá smysl hledat, čí podíl na fungování systému je větší

Hledat důvod, nebo návod?

• Uvažujeme-li systémově nebudeme se příliš zabývat příčinou poruchy
• Budeme hledat řešení jiným způsobem: budeme se prostě ptát co by mohlo fungovat lépe
• Místo příčiny, hledáme pozitivní řešení
• „Kdo chce, hledá návod, kdo nechce, hledá důvod“

Pochybnosti o moci sebekontroly

• Gregory Bateson: Neštěstím alkoholika je především v tom, že přeceňuje sílu svého já, moc své sebekontroly.Věří že síla vůle všechno zmůže.
• Alkoholik dramatičtěji než jiní lidé bojuje s mylnou představou o možnosti plné sebevlády, která je vkořeněná do celé západní kultury

Pomoc při mezilidských konfliktech

• Řešit vztahové problémy je náročnější než práce s jednotlivcem, je zde zapotřebí výcvik
• Zásady:
• Neutralita-připojit se, ale zůstat neutrální. Konflikty se nejlépe řeší za přítomnosti obou zúčastněných. Je to náročné, ale produktivnější. Zapotřebí rozhovor režírovat. Být neutrální neznamená být pasivní
• Kdo rozpozná vinu?-když hovoříme s více účastníky, ožije v nás tendence hodnotit. Vina předpokládá možnost volby.

9. Výcvik a supervize

Výcvik v sebereflexi: sebezkušenostní skupina

• Je nutné aby každý terapeut prošel cvičnou terapií=sebezkušenostní skupinou
• Smyslem je uvědomit si svá citlivá místa, dostat se do kontaktu se svými emočními traumaty a najít pro ně pojmenování
• Každá skupina je vedena dvojicí terapeutů, skládá se ze tří devítičlenných skupin
• Trvá pět let-víkendy
• Výcvik obnáší 500 hodin

Výcvik ve specifických dovednostech

• Sebezkušností skupina dává základ pro celoživotní práci na sobě
• Z takového nácviku nemůže těžit každý, nýbrž jen ten, kdo je pro novou zkušenost natolik připraven, že se s ní při nácviku propojí

Focusing

• Učí se zde duševnímu výkonu, mikroprocesu, který je nositelem změny v zážitkové psychoterapii-plně vnímat zážitek a dospět k jeho pojmenování
• Umět focusing, znamená znát cestu, jak sám sebe reflektovat
• Člověk je při focusingu jen sám sebou
• Není pro každého stravitelný, někdo má strach pobývat u nepříjemných prožitků
• Setkání s ním je silným zážitkem

Asertivita

• Nejde o nácvik sobectví a bezohlednosti, nýbrž o vyjádření vlastních práv při respektování práv druhých
• Kurs trvá 20-30 hodin

Výcvik v systemickém přístupu

• Zabývá se způsobem myšlení pomáhajícího
• Naučí se zde uznávat vnitřní svět druhého
• Kurs trvá 100-200 hodin

Relaxace a systémy energetizujících tělesných cvičení

• Feldenkraisova metoda, rolfing, bioenergetická cvičení, tibetská cvičení…

Kombinované výcvikové programy

• Účelem je poskytnout ucelený program, který by odpovídal na všechny hlavní problémy, jež pomáhajícího ve vztahu ke klientovi potkají

Supervize

Supervize v psychoterapii

• Součástí profesionálního vzdělání
• Proces praktického učení
• Kvalifikační supervize-součástí výcvikového procesu směřujícího k dosažení nějaké kvalifikace
• Průběžná supervize-doprovází praxi již kvalifikovaných pracovníků

Bálintovská skupina

• Pomocný význam
• Uplatnění v průběžné supervizi
• Skupina se schází ve stanovených intervalech pod vedením kvalifikovaného vedoucího
• Vždy někdo nabídne případ, který pal společně řeší

•  

• Pět fází práce:
• Expozice případu-ten kdo případ předkládá, přednese ho tak jak si problém pamatuje
• Otázky-účastníci se ptají a objasňují tím problém
• Fantazie-účastníci říkají co si představují
• Praktické náměty na řešení
• Vyjádření protagonisty-ten kdo případ předložil se vyjádří k tomu co slyšel

• Nejlépe ve skupině jen jeden z jednoho pracoviště-atmosféra

Supervize v sociální práci

• Prvek kontroly a řízení je jednou z legitimních funkcí supervizita
• Úkolem supervizita bývá hodnocení pracovníků
• Dovednosti supervizita:
• Vžít se do klienta ještě před rozhovorem
• Uzavírat kontrakt
• Propracovávat problém
• Projevit vcítění
• Sdílet vlastní pocity
• Klást požadavky

• Prvořadý význam vztah ke klientovi a komunikace s ním
• Tématem sezení jsou konkrétní problémy

Formy a metody supervize

• Skupinová supervize-může být vedená supervizorem, ale též skupinou kolegů
• Individuální supervize-jeden supervizor a jeden supervidovaný

Supervize jako způsob učení dospělých

• Dospělí se učí to, co potřebují právě teď a ne to co by mohli potřebovat