--O--

TĚLO, PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY, NEMOC A STÁRNUTÍ

Na protější straně vidíme dvě fotografie, které skýtají téměř stejný obraz: vpadlé tváře, vyzáblá těla. Na snímku vlevo je mladá žena ze Somálska, která umírá, pro­tože prostě nemá co jíst. Dívka na pravém snímku je Američanka, která žije ve spo­lečnosti, kde je potravy nadbytek. Z vlastní vůle však nejí buď vůbec, anebo jen tak málo, že jí hrozí smrt.

Sociální dynamika těchto dvou případů se ovšem výrazně liší. Hladovění dané nedostatkem potravy je způsobeno faktory, nad nimiž lidé ztratili kontrolu, a po­stihuje obvykle jen ty nejchudší. Naproti tomu americká dívka trpí mentální ano-rexií - chorobou, u níž neznáme žádnou fyzickou příčinu. Postižené osoby jsou tak posedlé touhou po dokonale štíhlém těle, že nakonec úplně přestávají jíst. Men­tální anorexie a jiné poruchy přijímání potravy jsou chorobami majetných vrstev. V zemích Třetího světa, kde se lidé potýkají s nedostatkem potravy, se s nimi vů­bec nesetkáváme.

V dějinách se po staletí vyskytují ojedinělé případy světců nebo mystiků, kteří se rozhodli dobrovolně hladovět. Vždy tomu bylo z náboženských důvodů a navíc šlo téměř výlučně o muže. Dnešní mentální anorexie se však objevuje převážně u žen a není spojena s žádným konkrétním náboženstvím. Protože je postiženo tělo, očekávali bychom, že najdeme vysvětlení v biologických nebo fyzických fak­torech. Podobně jako ostatní témata, jimiž jsme se zabývali, však i zdraví a nemoc podléhají sociálním a kulturním vlivům.

Mentální anorexie je sice nemoc, ale současně je úzce spojena s představou „držení diety", jež zase souvisí se změnou pojetí fyzické přitažlivosti (zejména žen) v moderní společnosti. Ve většině predmoderních společností, jaké jsme po­pisovali v předchozích kapitolách, představovala ideál ženské krásy plná, za­okrouhlená postava. Štíhlost nebyla vůbec považována za žádoucí, protože byla spojována s nedostatkem potravy, tj. s chudobou. Dokonce i v Evropě 17. a 18. sto­letí zůstávala ideálem krásy baculatá žena - stačí si připomenout třeba Rubensovy obrazy. S idealizací štíhlosti se poprvé setkáváme v některých středostavovských skupinách koncem devatenáctého století, ale její zevšeobecnění v podobě „závaz­ného" ženského ideálu přišlo ještě později.

Kořeny mentální anorexie proto musíme hledat ve změně představ o ženském těle - změně, která se odehrála v moderní společnosti před poměrně nedávnou dobou. Poprvé byla tato porucha diagnostikována ve Francii v roce 1874, ale ve vět­ším měřítku se začala objevovat teprve před třemi nebo čtyřmi desetiletími (Brow-nová a Jasperová, 1993). Od té doby její výskyt u mladých žen stále stoupá. Podob­ně roste i výskyt bulimie - chorobného přejídání, po němž si postižená osoba mnohdy sama navodí zvracení. Mentální anorexie a bulimie jsou zřejmě dvěma póly téže choroby a často se u jedné osoby střídají: po fázi anorexie, kdy se posti­žená stává extrémně vyzáblou, nastupuje bulimická fáze vedoucí k obrovské nadváze, a tak dále.                .     .        ,

Anorexie a jiné poruchy přijímání potravy už v moderní společnosti nejsou okrajovým problémem. Vážné problémy s přijímáním potravy dnes ve svém životě pro­dělá asi 20 procent britských žen. Ještě vyšší procento zažívá období občasné buli-mie. Šedesát procent třináctiletých dívek už má zkušenosti s držením diety; u osm­náctiletých stoupá tento počet na více než 80 procent.

Stále běžněji se setkáváme s poruchami přijímání potravy u bohatých a slavných lidí. Například princezna Diana ve svém televizním interview v roce 1995 přiznala, že prošla těžkými fázemi anorexie a bulimie.

I v tomto případě se ukazuje, že něco, co vypadá na první pohled jako čistě osob­ní problém, totiž obtíže s přijímáním potravy, je ve skutečnosti otázkou sociologic­kou. Vezmeme-li totiž v úvahu nejen život ohrožující formy mentální anorexie, ale také posedlost dietami a trápení se nad tím, jak vypadáme, můžeme poruchy sou­visející s jídlem považovat za součást života miliónů lidí ve všech průmyslových zemích.

TĚLO A SPOLEČNOST

Ohromující nárůst právě zmíněných poruch jednoznačně svědčí o vlivu sociálních faktorů na náš život. Tím, jak naše tělo podléhá různým sociálním vlivům, se za­bývá obor zvaný sociologie těla. Každá lidská bytost má tělo; to však není pouhým předmětem, který máme, ani pouhou fyzickou jednotkou existující mimo společ­nost. Podléhá mnoha vlivům, které vycházejí z naší sociální zkušenosti i norem a hodnot skupin, k nimž patříme. Hluboká vzájemná závislost mezi sociálním životem a tělem se stala předmětem zájmu sociologů teprve nedávno, takže jde o docela novou oblast, která však patří k těm nejzajímavějším.

Sociologie těla zahrnuje několik základních témat, která se objeví v této kapito­le. Jedna z hlavních otázek souvisí s ústředním motivem, se kterým se setkáváme v celé této knize, totiž s vlivem společenských změn (v tomto případě na naše po­jetí těla). Druhým tématem je postupné oddělování těla od „přírody": naše těla jsou vystavena působení vědy a techniky, jež přinášejí nová dilemata. Například vývoj nových technik souvisejících s lidskou reprodukcí přinesl nové možnosti, ale vy­volal také četné spory. V této kapitole se dotkneme dvou z těchto kontroverzních otázek: genového inženýrství a potratů.

Pojem technika by v této oblasti neměl být chápán v příliš úzkém smyslu. Vez­meme-li jej doslova, můžeme jím jistě rozumět například přístroje, které používá moderní lékařská věda - například ultrazvuk, jenž umožňuje sledovat vývoj dítěte v matčině děloze. Měli bychom si však všímat i toho, co Michel Foucault (1988) označil jako sociální technika ovlivňující tělo. Foucault měl na mysli to, že své tělo v dnešní době sami spoluvytváříme. Sociální technikou je jakýkoli pravidelný zá­sah do fungování našeho těla, jenž si klade za cíl je změnit. Jako příklad uveďme „držení diety", které je tak významnou součástí mentální anorexie.

V následujících odstavcích se budeme nejprve zabývat tím, proč se poruchy při­jímání potravy staly tak běžným jevem. Druhou otázkou, nad kterou se zamyslí­me, bude sociologický význam technik ovlivňujících lidskou reprodukci. Poté se podíváme na péči o tělo v podmínkách moderní společnosti - jinými slovy na zdra­ví a zdravotní péči. Nakonec se zamyslíme nad otázkou tělesného stárnutí. Podob­ně jako mnohé jiné aspekty našeho života v moderní společnosti není ani stárnutí tím, čím bylo kdysi. Nejde pouze o fyzický proces, ale i o záležitost mentální a so­ciální; postavení starých lidí ve společnosti se přitom zásadním způsobem mění.

PORUCHY PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY A KULT TĚLA

Máme-li pochopit příčinu současného nárůstu poruch souvisejících s příjmem po­travy, musíme se znovu zamyslet nad společenskými změnami, jimiž jsme se za­bývali v předchozích částech této knihy. Anorektické projevy jsou totiž ve skuteč­nosti odrazem širších aspektů společenských změn, mezi nimiž nechybí ani vliv globalizace.

Zvýšený počet těchto poruch se objevuje právě v době, kdy výroba a distribuce potravin začíná probíhat v celosvětovém měřítku. V posledních třech až čtyřech desetiletích se tento proces zrychlil; objevily se nové techniky mražení a transpor­tu, které umožňují dlouhodobé skladování a převoz potravin z jednoho konce svě­ta na druhý. Od padesátých let se pulty supermarketů plní potravinami ze všech koutů světa (pro ty, kdo si to mohou dovolit, což však dnes představuje většinu populace západních zemí). Navíc je většina těchto potravin dostupná po celý rok, a ne jen sezónně, jak tomu bývalo dříve.

V posledních letech lze říci, že prakticky každý člověk ve vyspělé společnosti drží nějakou „dietu". To neznamená, že by se všichni usilovně snažili zhubnout. Jestliže jsou však všechny potraviny prakticky trvale dostupné, musíme se rozhod­nout, co budeme jíst; pojmem „dieta" v této souvislosti rozumíme skladbu stravy, kterou si vybereme. Za prvé musíme při rozhodování zaujmout stanovisko k nej­různějším zdravotnickým informacím, jimiž nás dnes bombarduje věda - například o úloze cholesterolu při vzniku ischemické choroby srdeční (ICHS). Za druhé si děláme starosti s kalorickým obsahem různých potravin. Ve společnosti, kde je potravin nadbytek, máme poprvé šanci sami utvářet vlastní tělo prostřednictvím svého životního stylu (jogging, aerobic) a stravy. Právě možnosti, ale i značné ná­roky a konflikty, které nám tato situace přináší, jsou zdrojem poruch přijímání potravy.

U 80 procent osob postižených anorexií se objevuje závislost na tělesném cviče­ní. Jako závislost označujeme stav, kdy jedinec trvale podléhá nutkavému jedná­ní, kterému prostě nedokáže odolat. V případě Sally, 28-leté osamělé matky ze střední Anglie, předcházelo rozvoji anorexie něco, čemu ona sama říká „nutkavé cvičení". Začala cvičit po rozchodu s otcem svého dítěte. „Když se náš vztah zhrou­til, byla jsem demoralizovaná, připadala jsem si bezcenná. Chtěla jsem si dokázat, že můj život ještě za něco stojí, že jsem silná. Zpočátku mi cvičení přinášelo dobrý pocit; začali si mě všímat muži, zvýšilo se mi sebevědomí. Teď potřebuji trvale spalovat kalorie, abych se vůbec cítila normálně." Posedlost cvičením jí zůstala i poté, co se z mentální anorexie vyléčila (Walker, 1995).

Proč poruchy přijímání potravy postihují zvláště ženy, a to především mladé? (Muži tvoří jen asi deset procent postižených.) Dílem proto, že všeobecně rozšíře­né společenské normy zdůrazňují význam fyzické přitažlivosti více u žen než u mužů - ale také proto, že „žádoucí" podoba mužského těla směřuje k jinému ideálu, kterým je „mužné", svalnaté tělo.

U mnoha mužů má posilování (kulturistika) právě tak návykový charakter jako anorexie u žen. Sam Fussell například ve své knize Svaly (Muscle) popisuje, jak začal s kulturistikou, aby překonal své pocity méněcennosti. Z hubeného mláden­ce se stal skutečně svalnatým mužem - jenže potom nedokázal přestat. Nebyl scho­pen provozovat svou běžnou činnost, aniž každý den několik hodin posiloval. Kul­turista se totiž nikdy necítí dost svalnatý, právě tak jako si anorektička nikdy nepřipadá dost hubená (Fussell, 1991).

Některé ženy sice také pěstují kulturistiku, ale většina směřuje k jinému cíli. Jejich obavy se týkají především tloušťky. Moderní ideál „žádoucí" ženy je žena štíhlá a elegantní. Anorexie a bulimíe jsou choroby aktivní ženy. Nepřicházejí jen tak samy od sebe; je nutno se k nim aktivně dopracovat. Anorektička dodržuje přís­nou minimalistickou dietu a často sedm dnů v týdnu provozuje aerobic.

Anorexie a ostatní poruchy přijímání potravy odrážejí situaci, kdy ženy hrají ve společnosti daleko větší úlohu než v minulosti, ale přitom jsou nadále hodnoceny podle toho, jak vypadají, a ne jen podle toho, čeho dosáhly. Podkladem těchto po­ruch je pocit studu za vlastní tělo. U osoby, která si připadá nedokonalá a méně­cenná, se pocity vnitřní nejistoty (jak mě druzí přijímají?) sbíhají v jediném bodě -vnímání vlastního těla. Ideál štíhlosti se za této situace mění v posedlost. Redukce váhy se stává prostředkem k získání kontroly nad okolním světem. Jestliže se dieta a cvičení stanou návykem, může žena dospět i k úplnému odmítání potravy nebo k tomu, že zvrátí všechno, co sní. A pokud se tento vývoj nepodaří zvrátit (někte­rou formou psychoterapie či lékařskými postupy, jež se u těchto poruch osvědči­ly), bývá někdy konec tragický: postižená se doslova umoří hladem.

TĚLO A TECHNIKY LIDSKÉ REPRODUKCE

Šíření poruch přijímání potravy lze považovat za doklad vlivu vědy a techniky na náš současný způsob života: teprve rozvoj techniky nám umožnil počítat, kolik má které jídlo kalorií. Dopad technického vývoje je však vždy spoluutvářen společen­skými faktory. Máme daleko větší vládu nad svým tělem než kdy dříve; tato situace nám přináší nové možnosti, ale i nové obavy a problémy.

Právě popsaný proces je součástí toho, co sociologové nazývají socializací pří­rody. Mnohé jevy, jež bývaly „přirozené", tj. dané přírodou, se dnes stávají spole­čenskými - záleží na našem vlastním sociálním rozhodování. Příkladem může být lidská reprodukce. Po staletí se život většiny žen odehrával ve znamení četných po­rodů a výchovy dětí. Až do počátku moderní doby byla antikoncepce buď málo účinná, anebo zcela neznámá. Dokonce i v Evropě bylo ještě v 18. století běžné, že žena prodělala za život až dvacet těhotenství, která však často končila potratem nebo smrtí novorozence. Zlepšené metody antikoncepce tuto situaci zásadním způ­sobem změnily. Mnoho opakovaných těhotenství už u žen v průmyslových zemích není považováno za „přirozené" a už se téměř ani nevyskytuje. Pokrok antikon­cepčních technik umožňuje většině žen a mužů, aby sami rozhodovali, zda a kdy budou mít děti.

Antikoncepce je pouze jednou z technik ovlivňujících lidskou reprodukci. Povězme si nyní o několika dalších oblastech, v nichž na místo procesů přiroze­ných nastoupily společenské.

Porod

Základní události lidského života, narození a smrt, nebyly doménou lékařské vědy odedávna. Těhotenství a porod měly původně na starosti porodní báby. Postupně se však tato odpovědnost přesunula nejprve na praktické lékaře a pak na specialis­ty - gynekology, porodníky a pediatry. Dnes se v průmyslové společnosti rodí val­ná většina dětí v porodnicích za asistence specializovaného zdravotnického týmu.

V minulosti se rodiče dozvídali, zda je dítě zdravé a jakého je pohlaví, až ve chví­li jeho narození. Dnes nám prenatální vyšetření ultrazvukem nebo amniocentézou umožňují odhalit chromozomální odchylky nebo jiné vrozené postižení u dítěte dříve, než se narodí. Tyto nové techniky staví před rodiče i společnost nová etická a právní dilemata. Pokud se zjistí vážné postižení, stojí rodiče před rozhodnutím, mají-li postižené dítě přivést na svět nebo ne.

Genové inženýrství: děti na objednávku?

Velké úsilí vědců se dnes soustřeďuje na oblast genového inženýrství. Možnost za­sáhnout do lidského genetického materiálu a ovlivnit budoucí vývoj plodu už dnes vede k podobně intenzivním debatám jako otázka potratů. Zastánci takových po­stupů tvrdí, že přinesou lidem značný užitek. Bude například možné určit geny, které predisponují lidi k určitým chorobám, a „naprogramovat" je tak, aby tyto cho­roby už nebyly předávány dalším generacím. Není vyloučeno, že bude možno si před narozením dítěte „objednat" jeho tělesnou podobu - barvu kůže, vlasů a očí, váhu atd.

Jen stěží lze uvést lepší příklad toho, jak rostoucí socializace přírody s každou novou příležitostí přináší i nové problémy. Budou si rodiče moci vybrat? Jaká bu­dou omezení? Jestliže budou takové zásahy nákladné, bude to pro majetnější lidi příležitostí, aby své budoucí děti zbavili všech „nežádoucích" fyzických rysů? Co se stane s dětmi méně privilegovaných rodičů, které se budou nadále rodit normál­ním způsobem? Někteří sociologové se domnívají, že by takový vývoj mohl vést ke vzniku biologicky definované „pokleslé třídy", jež by neměla fyzické výhody těch majetnějších, a byla by tudíž předurčena zastávat ve společnosti podřadné posta­vení.

Spor o potraty

Největším etickým dilematem, které nám moderní techniky lidské reprodukce při­nášejí, se stal problém práva ženy na potrat. Dotýká se totiž základních etických otázek, na které neexistuje snadná odpověď. Na jedné straně jsou ti, kdo pokládají potrat za zcela nepřípustný (vyjma extrémních okolností), protože se pro ně rovná vraždě. V jejich pojetí jsou všechny etické otázky podřízeny jedinému vůdčímu principu - hodnotě lidského života. Naopak podle zastánců práva na potrat stojí na prvním místě možnost ženy svobodně nakládat s vlastním tělem a rozhodovat o svém životě.

Tento spor už mnohokrát přerostl v násilné konfrontace. Je vůbec nějaká naděje na jeho vyřešení? Přinejmenším jeden vlivný teoretik na poli sociologie a práva, Ronald Dworkin (1993), se domnívá, že ano. Za intenzitou sporu mezi odpůrci a zastánci práva na potrat se podle něj skrývají některé sdílené premisy, což by mohlo být zdrojem naděje. V minulosti lidský život často neměl takovou cenu, ja­kou mu přikládáme dnes. Na této ceně lidského života se obě strany sporu o potraty shodují; liší se pouze jejich interpretace, neboť jedni zdůrazňují zájem dítěte, dru­zí zájem matky. Kdyby se podařilo obě strany přesvědčit, že vycházejí ze společně sdílených etických hodnot, mohly by - podle Dworkina – navázat konstruktivnější dialog.

DOBŘE FUNGUJÍCÍ TĚLO: PŘEDSTAVY O ZDRAVÍ A NEMOCI

Hodnota lidského života je rovněž ústřední hodnotou podmiňující rozvoj systémů zdravotní péče v moderních společnostech. Termíny „zdraví" a „nemoc" jsou defi­novány kulturně a sociálně. Jak jsme viděli u poruch přijímání potravy, liší se růz­né kultury v tom, co považují za zdravé a normální. Každá kultura má své pojetí fyzického zdraví a nemoci, ale převážná část toho, co dnes obvykle rozumíme pod pojmem „medicína", vznikla v průběhu vývoje západní společnosti za poslední tři staletí. V předmoderních kulturách se s chorobou či postižením musela vypořádat především rodina. Každá společnost však měla také jedince, kteří zastávali role lé­čitelů, přičemž obvykle používali směs fyzických a magických prostředků. Mnohé z těchto tradičních „nezápadních" systémů léčení v různých oblastech světa do­dnes přežívají. Příkladem může být tradiční ajurvédická medicína v Indii, která se úspěšně praktikuje už téměř dva tisíce let. Vychází z teorie rovnováhy mezi psy­chologickými a fyzickými aspekty osobnosti; narušení této rovnováhy je třeba napravit dietními opatřeními a léčivými bylinami. Podobnou koncepci celkové harmonie osobnosti zastává i tradiční medicína čínská, jejíž součástí je kromě po­užívání léčivých bylin i akupunktura.

Moderní lékařství přišlo s novým pohledem na původ a léčbu nemocí; nachází u nich fyzické příčiny a k jejich objasnění používá vědeckých pojmů. Využití vědy v diagnostice a léčení chorob bylo základním rysem rozvoje moderních zdravot­nických systémů. Souběžně - a v úzké souvislosti s nástupem vědeckého přístu­pu - se prosadila nemocnice jako vhodné prostředí pro péči o závažné choroby. Upevnila se také pozice lékařů jako profese dodržující určitý etický kodex a dispo­nující značným společenským vlivem. Vědecké pojetí nemoci bylo spojeno s poža­davkem systematické a dlouhodobé přípravy adeptů medicíny; léčitel-samouk vy­padl ze hry. Přestože je profesionální lékařská péče poskytována i „v terénu", právě nemocnice poprvé umožnily lékařům sledovat a léčit velký počet pacientů a efek­tivně přitom využít medicínských technik.

Ve středověku dominovaly mezi zdravotními problémy infekční choroby jako tuberkulóza, cholera, malárie nebo mor. Dýmějový mor (černá smrt), který šířily blechy z nakažených krys, zahubil ve 14. století čtvrtinu obyvatelstva Anglie a zde-cimoval rozsáhlé oblasti Evropy. Dnes mají infekční choroby ve vyspělých zemích jen malý podíl na celkové úmrtnosti a některé z dřívějších pohrom už prakticky zmizely. V průmyslových zemích náleží dnes k hlavním příčinám smrti neinfekční choroby jako zhoubné nádory a ischemická choroba srdeční (ICHS). Zatímco v předmoderních dobách umírali nejčastěji kojenci a malé děti, dnes (v západních zemích) stoupá úmrtnost s věkem.

Přes veškerou prestiž, kterou si moderní medicína získala, však mělo zlepšení lékařské péče až do počátku dvacátého století jen poměrně malý podíl na poklesu celkové úmrtnosti. Větší mírou k ní přispělo zlepšení výživy a hygieny, budování vodovodů a kanalizace. Nové léky a chirurgické metody se při dalším snižování úmrtnosti významněji uplatňují teprve od poloviny 20. století; antibiotika proti bakteriálním infekcím se začala používat ve 40. letech a povinná očkování se pro­sadila většinou až v poválečném období.

Zdraví a nemoc ve vyspělých zemích

Rozšíření nejzávažnějších chorob v současných průmyslových státech se vyznaču­je pozoruhodnými výkyvy. Asi 70 procent úmrtí v západních zemích připadá na čtyři hlavní skupiny chorob: zhoubné nádory (rakovinu), ICHS, cévní mozkové příhody a chronické choroby plic. Ve zkoumání jejich příčin bylo sice dosaženo určitého pokroku, ale léčba sama je nadále neuspokojivá; medicína může do jisté míry omezit jejich projevy, ale nedokáže je skutečně vyléčit. Protože se výskyt těch­to chorob v různých zemích, oblastech a společenských vrstvách často nápadně liší, je zřejmé, že souvisejí se stravou a životním stylem. Příslušníci vyšších vrstev jsou v průměru zdravější, zdatnější a dosahují vyššího vzrůstu než osoby z nižších příček společenského žebříčku. Nejvýraznější rozdíly mezi chudšími a zámož­nějšími lidmi nacházíme na úrovni kojenecké úmrtnosti, u dětí do jednoho roku života. Vyšší úmrtnost však přetrvává i v dalších fázích života.

Příčin známe několik. Zámožnější lidé si mohou dovolit kvalitnější stravu, mí­vají lepší přístup ke zdravotní péči, a protože jsou informovanější, také tuto péči častěji a lépe využívají. Přímý vliv na zdraví mají i pracovní podmínky. Při kance­lářské práci nebo v domácím prostředí je menší pravděpodobnost úrazu nebo vy­stavení škodlivým vlivům než v průmyslu. Skutečný výskyt chorob způsobených pracovními podmínkami se však odhaduje jen obtížně, neboť v každém jednotli­vém případě nelze přesvědčivě určit, zda nemoc opravdu vznikla následkem rizi­kového prostředí, anebo byla vyvolána jinými faktory. Některá rizika jsou nicméně již přesvědčivě doložena, mj. rozvoj silikózy a dalších plicních chorob u horníků jako následek vdechování prachu nebo vznik určitých zhoubných nádorů u pra­covníků v provozech, kde se používá azbest.

Hodnocením dostupných údajů o vztahu mezi zdravím a ekonomickou nerov­ností se v nedávné době zabýval Jack Najman, který se rovněž zamýšlel nad vhod­nými strategiemi ke zlepšení zdraví chudších vrstev společnosti. Srovnáním dat z řady zemí dospěl k závěru, že v kategorii nejchudších dvaceti procent obyvatel je průměrná úmrtnost o 50 až 150 procent vyšší než u „horních" dvaceti procent dané populace. Vyšší standardizovaná úmrtnost samozřejmě znamená, že vrstvy s niž­šími příjmy mají také výrazně kratší střední délku života.

Jak lze tomuto vlivu chudoby na zdravotní stav čelit? Jednou z možností je zave­dení rozsáhlých programů zaměřených na zdravotnickou osvětu a prevenci cho­rob. Takové programy jsou však obvykle úspěšnější právě u lépe situovaných a vzdělanějších občanů. Navíc je jejich dopad na skutečné chování lidí i v těch nej­lepších případech poměrně malý. Zlepšení přístupu ke zdravotnickým službám by mohlo pomoci, ale jen v omezené míře. Jediným skutečně účinným řešením proto podle Najmana zůstává snaha čelit chudobě jako takové, tj. zmenšovat rozdíly v příjmech (Najman, 1993).

Nemoc jako stigma: AIDS

Ne všechny chojoby se objevují častěji u chudých lidí než u zámožnějších. Napří­klad mentální anorexie postihuje častěji osoby z dobře situovaných rodin a totéž platí alespoň ve vyspělých průmyslových zemích o AIDS (syndromu získaného selhání imunity).

AIDS se vynořil zdánlivě odnikud a v průběhu necelých dvou desetiletí se stal celosvětovou zdravotní hrozbou. AIDS působí zhroucení imunitního systému; není bezprostřední příčinou smrti, ale vystavuje postiženého riziku celé řady chorob, včetně nádorů, které ho zahubí. Zdá se, že u každého, kdo se nakazí tzv. virem lid­ské imunodeficience (HIV), se dříve nebo později vyvine AIDS. Podle našich sou­časných poznatků se tento virus šíří tělesnými tekutinami, tj. při pohlavním styku anebo přímo krví (sdílené jehly u drogově závislých, krevní transfuze).

Charakteristickou vlastností AIDS je právě to, že se šíří pohlavním stykem; popr­vé se o něm začalo hovořit na podzim roku 1981, kdy se masově vyskytl mezi americkými homosexuály. Vstoupil do povědomí veřejnosti právě v době, kdy se zdálo, že se mnohé letité předsudky vůči homosexualitě hroutí. Mnozí lidé zaujatí proti homosexuálnům, zvláště pak členové náboženských organizací, však v tého chorobě našli potvrzení svých předsudků. Představa AIDS jako moru, který Bůh se­slal na zem, aby potrestal zvrhlíky, se nevyhnula ani seriózním lékařským kruhům. V úvodníku jednoho lékařského časopisu se objevila otázka: „Nejsme ve sku­tečnosti svědky toho, jak se v podobě novodobé přenosné choroby naplňují slova sv. Pavla: ,Za jejich pochybení je stihne náležitý tresť?" (Altman, 1986, str. 17).

Rychlé šíření AIDS bylo jistě do určité míry způsobeno skutečností, že subkul-tury „gayů" v Severní Americe i jinde poskytují více příležitostí k navazování ho­mosexuálních styků. Zpočátku se dokonce zdálo, že se AIDS vyskytuje téměř vý­lučně ve velkých amerických městech s vysokým procentem homosexuálů. Tón tehdy udávaly novinové titulky jako „Lékařští detektivové si lámou hlavu nad mo­rem homosexuálů" [Philadelphia Daily News, 9. srpna 1982). V říjnu 1982 ozná­mil Saturday Evening Post, že „Homosexualita ohrožuje zdraví", zatímco Toronto Star hlásil: „Mor homosexuálů dorazil do Kanady." Časopis Us tvrdil, že „homosexuálové už nejsou tak rozverní, jak byli". V té době se už vědělo, že asi třetina po­stižených ve Spojených státech nejsou homosexuálové, ale počáteční publicita tomu téměř nevěnovala pozornost.

Když v roce 1985 zemřel na AIDS filmový herec Rock Hudson, šokovala noviná­ře celého světa spíše skutečnost, že tento symbol mužnosti byl homosexuál, než samotná povaha jeho choroby. Místo hledání konkrétního viru jako původce cho­roby se badatelé zprvu pokoušeli odhalit její příčinu v tom, co je specifické pro se­xuální praktiky „gayů". Zjištění, že AIDS může být přenášen i heterosexuálním sty­kem, je pak donutilo tento přístup přehodnotit. Prvotní důkazy pro heterosexuální přenos AIDS přišly ze střední Afriky, kde byl AIDS velice rozšířen, a neměl přitom žádnou vazbu na mužskou homosexualitu. „Mor homosexuálů" se v očích sdělo­vacích prostředků brzy stal „noční můrou heterosexuálů".

AIDS a heterosexuální populace

Z lékařského hlediska představuje AIDS pohyblivý cíl, nový a těžko zasažitelný. Veškeré lékařské poznatky o této chorobě velice rychle zastarávají. AIDS se rychle stává epidemií globálního charakteru. Hlavní nápor epidemie máme ještě před sebou, protože trvá různě dlouho, než se infekce virem HIV projeví jako plně rozvinutý AIDS. V celosvětovém měřítku dnes mezi postiženými převažují hete-rosexuálové: na každý případ homosexuálního přenosu připadají nejméně čtyři heterosexuální. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že se do roku 2000 na­kazí více než 30 milionů dospělých a 10 milionů dětí!

AIDS: rostoucí nebezpečí

Zdroj: Michael Kidron, Ronald Segal: The State ofthe World,

5. vyd., 1995.

Skutečnost, že se AIDS zpočátku projevoval převážně v homosexuální komuni­tě, vedla k oživení homofobie (předsudků proti homosexuálům). Tato nemoc však vyvolává takový děs, že se stává vysoce stigmatizující i sama o sobě. Existují pří pady, kdy lidé nakažení virem HIV ztratili práci ne proto, že byli homosexuální, ale v důsledku obav způsobených chorobou samotnou.

Jako stigma označujeme vlastnost, která odlišuje jedince nebo skupinu od vět­šiny populace a vyvolává u této většiny podezření nebo nepřátelské pocity. Většina nemocí vede k projevům soucitu ze strany těch, kdo jí nebyli postiženi. V někte­rých případech se však nemocní setkávají s odmítnutím ze strany „zdravé" popu­lace, která jejich chorobu považuje za mimořádně nakažlivou nebo za znamení hanby. To platilo například ve středověku o malomocných - většina lidí je pokláda­la za hříšníky a jejich postižení za Boží trest. Proto byli ze společnosti vyháněni a museli se usazovat ve zvláštních koloniích. AIDS vyvolává v dnešní době podob­nou stigmatizaci, i když v méně extrémní formě. Přitom riziko nákazy je v běžném kontaktu (stejně jako u malomocenství) téměř nulové.

AIDS zřejmě ovlivní mnoho forem sexuálního chování. Výrazný posun lze spat­řit u homosexuální komunity, kde se snižuje výskyt nezávazných sexuálních sty­ků. Některé z neodsuzovanějších homosexuálních praktik se z hlediska AIDS pa­radoxně ukazují jako nejbezpečnější. Například sadomasochistické projevy bývají často naprosto bezpečné, protože při nich nedochází k přímému genitálnímu kon­taktu. Komunity homosexuálních mužů se ocitají před dilematem, jak prosazovat ve vlastních řadách praktiky „bezpečného sexu" a současně odrážet nové útoky

zvenčí.

Existují důkazy o tom, že obavy z AIDS vedou ke snížení promiskuity i mezi heterosexuály. Průzkum mezi londýnskými prostitutkami zjistil už v roce 1985, že 70 procent z nich změnilo své chování, když se dozvěděly o AIDS, a vyžaduje nyní po všech klientech kondomy. Znepokojivých 10 procent však uvedlo, že by nepře­staly s prostitucí, ani kdyby věděly, že jsou HlV-pozitivní.

Proti AIDS dosud neexistuje účinná léčba, i když některé léky zřejmě mohou progresi onemocnění alespoň zpomalit. HlV-pozitivní jedinci dnes často žijí i řadu let bez projevů AIDS, ale jakmile se tyto příznaky objeví, znamená to prakticky ortel smrti. Zvláště tragickým faktem zůstává, že většinu postižených tvoří mladí lidé. V tomto směru se AIDS liší od většiny ostatních smrtelných chorob v moderní společnosti, které postihují především starší věkové skupiny. Od doby, kdy byly ve vyspělých zemích potlačeny infekční choroby jako tuberkulóza nebo cholera, se zdravotnické systémy soustředily hlavně na léčbu nemocí vyššího věku.

Na následujících stránkách si ukážeme rozdíly mezi různými typy zdravotnic­kých systémů a nakonec se zamyslíme i nad stárnutím jako takovým.

ZDRAVOTNICKÉ SYSTÉMY

Téměř všechny průmyslové země s výjimkou Spojených států disponují systémem veřejné zdravotní péče, která je poskytována všem jejich obyvatelům. Jako příklad lze uvést britskou Národní zdravotní službu (National Health Service, NHS), která byla vytvořena v roce 1948. Jejich základním smyslem je, aby přístup ke zdravotní péči byl dán potřebami jedince, a ne jeho schopností platit.

Britský zdravotnický systém

NHS je financována ze státních prostředků, které jsou součástí daně z příjmu. Ošetření u praktického lékaře i léčba v nemocnici jsou pacientům poskytovány zdarma. Léky na předpis byly zprvu rovněž bez poplatku, ale pozdější vlády pro­sadily finanční spoluúčast pacientů.

I po vzniku NHS jako systému veřejné zdravotní péče zůstala ve Velké Británii zachována (mj. i v důsledku tlaku lékařů) také zdravotní péče soukromá. Většina praktických lékařů sice pracuje výlučně pro NHS, ale mnoho primářů a odborných lékařů dělí svůj čas mezi NHS a vlastní soukromou praxi. Existují rovněž čistě soukromé nemocnice a zdravotnická zařízení, jejichž personál pracuje pouze pro soukromý sektor a náklady jsou hrazeny převážně ze soukromých zdravotních po­jištění. Taková pojištění však má uzavřena jen malá menšina populace.

Praktičtí lékaři představují jakési „síto", neboť regulují přístup pacientů ke spe­cializovanější zdravotní péči. Britský občan navštěvuje svého praktického lékaře v průměru čtyřikrát do roka a 90% všech nemocí se léčí na této úrovni. (Každý prak­tik má seznam pacientů, kteří jsou u něj registrováni; maximální možný počet registrovaných pacientů určuje NHS.) Jestliže občan navštíví svého praktického lé­kaře, nemá automaticky nárok být objednán na odborné vyšetření - záleží na roz­hodnutí lékaře první linie. A protože odborní lékaři nesmějí své služby inzerovat, nedostane se pacient bez doporučení svého praktického lékaře příliš snadno ke specialistovi. V současné době je britská NHS spravována prostřednictvím okres­ních zdravotních výborů, tvořených zástupci místní samosprávy, lékaři a před­staviteli laické veřejnosti z různých zájmových skupin a dobrovolných sdružení. Teoreticky by tyto výbory měly odrážet třídní a etnickou strukturu dané oblasti, ale v praxi mají většinou čistě středostavovský charakter. Přítomnost lékařů se ob­vykle zdůvodňuje jejich nezastupitelnými odbornými znalostmi. Stojí však za zmínku, že v jiných oblastech samosprávy je podobná situace vyloučena a zaměst­nanci nesmějí být voleni do výborů spravujících jejich vlastní organizace.

Konzervativní vláda provedla v roce 1989 zásadní reformu NHS, jejímž cílem bylo omezit byrokracii, vytvořit větší „vnitřní konkurenci" a zvýšit efektivnost řízení. Součástí tohoto pojetí bylo přenesení řady pravomocí z vyšších vládních orgánů na místní samosprávné celky. Okresní zdravotní výbory získaly větší nezá­vislost, která jim měla umožnit, aby se podobaly spíše pružným firmám než stát­ním organizacím (viz kapitola 12, „Práce a ekonomický život").

Jedna z nejdiskutovanějších změn spočívala v tom, že jednotlivým nemocnicím bylo umožněno, aby se staly samofinancujícími subjekty (trusty). Pokud se pro tuto možnost rozhodly, nemusely se řídit celostátními mzdovými tarify, mohly zís­kávat kapitál z komerčních zdrojů a vytvářet zisk. Do roku 1996 se řada nemocnic touto cestou skutečně vydala a další je zřejmě budou následovat. Kritici však namí­tají, že takové nemocnice mají šanci prosperovat jen v oblastech se zámožnějším obyvatelstvem; že se zdravotní péče jako celek prodraží, protože nemocnice budou investovat do zbytečně nákladného vybavení, jímž bude disponovat i blízká kon­kurence; a že nebude zájem o ty pacienty, jejichž léčba bude ekonomicky nevý­hodná (Mohan, 1991).

Podobně jako u většiny aspektů zdravotní péče je i hodnocení reforem NHS po­měrně obtížné. Jejich dopad má komplexní charakter a je dosud málo prozkoumán; dlouhodobé účinky je zatím předčasné hodnotit. Navíc nejde o posouzení jediné změny, ale celého spektra organizačních reforem. Julian Le Grand dospívá na zá­kladě dostupných údajů k závěru, že skýtají přinejmenším šanci na skutečné zlep­šení kvality péče a efektivnosti hospodaření. Vytvoření konkurenčního prostředí uvnitř NHS přineslo podle jeho názoru více pozitivních než negativních výsledků (Le Grand, 1994).

Zdravotní péče ve Spojených státech

Spojené státy každoročně vynakládají na zdravotní péči ohromné sumy; i v přepoč­tu na hrubý domácí produkt (HDP) je procento vynakládané na zdravotnictví vý­razně vyšší než v kterékoli jiné zemi. Americké zdravotnictví se opírá především o soukromá pojištění, doplněná o vládní programy Medicare (pro staré lidi) a Me-dicaid (pro nemajetné). Americký zdravotnický systém je daleko diferencovanější než ve většině ostatních vyspělých zemí, v nichž existuje centrálně řízený a jed­notný systém státního zdravotnictví. Například nemocnice ve Spojených státech mohou být majetkem federální vlády, jednotlivých států, měst a okresů, soukro­mých společností, nadací, církví a řádů - a vyskytují se i různé kombinace.

Navzdory svému bohatství a značnému objemu prostředků investovaných do zdravotnictví nemají Spojené státy nijak oslnivé výsledky, pokud jde o základní ukazatele zdravotního stavu obyvatel, jakými jsou střední délka života nebo koje­necká úmrtnost. V obou těchto ukazatelích totiž zaostávají za většinou zemí západ­ní Evropy. Jednou z příčin je skutečnost, že asi 37 milionů obyvatel USA nemá ani soukromé zdravotní pojištění, ani přístup k veřejné zdravotní péči, tj. nárok na podporu z programů Medicare a Medicaid.

Americký systém vychází z tržní logiky, podle které vede konkurence vždy ke zlevnění služeb, protože si spotřebitel může vybírat podle ceny. Nedostatky tohoto přístupu jsou však dobře známé. Spotřebitel si stěží může volně vybírat, je-li ne­mocen, a většinou ani nedokáže odhadnout odbornou kvalitu nabízené zdravotní péče. Kdo nedisponuje dostatečnými prostředky, ten má ve srovnání se zámožněj­šími spoluobčany omezený výběr. Osoby, jejichž zdravotní péče je plně kryta po­jištěním, zase nemají žádnou motivaci hledat lacinější péči. Výsledkem je zdravot­nický systém, který je vzhledem k dosažené úrovni zdraví neúměrně nákladný a neposkytuje přitom služby všem obyvatelům.

Délka života, zdraví a bohatství

Hodnocení zdravotnických systémů

Hodnocení zdravotnických systémů nás nakonec nutně přivádí k některým základ­ním otázkám, na které musíme nějak odpovědět. Společnost jako celek se nemůže vyhnout určitým základním rozhodnutím. Záleží na věku pacienta? Měli bychom zachraňovat životy mladších pacientů s větším úsilím než životy starších? Máme některé aspekty zdravotního stavu považovat za významnější než jiné, a pokud ano, proč? Na žádnou z těchto otázek není snadná odpověď. Ve vyspělých prů­myslových zemích lze očekávat, že další vývoj bude místo zvyšování nákladů na léčbu již vzniklých chorob probíhat spíše ve znamení prevence a zdravější životo­správy.

ZDRAVÍ A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Naše zdraví pochopitelně souvisí s životním prostředím, a to nejen na místní, ale i na globální úrovni. Dosud ani zdaleka nevíme, do jaké míry se současné ohrože­ní globálních ekosystémů odráží v celkovém výskytu chorob a zdravotním stavu populací; u některých forem narušení životního prostředí jsou však zdravotní rizi­ka již dobře prokázána. Ochrana životního prostředí je proto významnou součástí preventivní medicíny.

Příkladem může být městský smog, který je dnes působen především výfukový­mi plyny automobilů a představuje trvalý problém takřka všech velkých měst. Dlouho se soudilo, že znečištění vzduchu má negativní vliv pouze na osoby trpící rozedmou plicní nebo astmatem - zvláště pak na děti. Ukazuje se však, že když kvalita vzduchu poklesne pod určitou úroveň, mohou se zhoršit plicní funkce a objevit jiné problémy dýchací soustavy i u zdravých dospělých lidí. Jak tomu če­lit? Jediným možným řešením je zbavit se nadvlády aut, anebo přejít od spalova­cích motorů k elektrickým.

V moderních ekonomikách však auta a s nimi spojená průmyslová odvětví hrají ústřední roli. Abychom vytvořili čistší a zdravější životni prostředí, museli bychom provést zásadní změny ve společnosti. Znečištění vzduchu a automobilismus před­stavují koneckonců pouze jednu z mnoha položek objemného katalogu ekologic­kých problémů. Podle jednoho odhadu byla „křehká rovnováha naší biosféry za poslední čtyři desetiletí, kdy globální průmyslový rozvoj propukl opravdu naplno, narušena více než za předchozí dva až tři miliony let" (Goldsmith, 1988). Ross Hume Halí se dokonce domnívá, že by se zdravotnické systémy měly začít oriento­vat na ochranu životního prostředí:

„Na jedné straně vidíme ochránce životního prostředí, jak pečlivě dokumentují postupující rozklad ekosystémů této planety; na druhé straně stojí zdravotnictví, které si tohoto úpadku nevšímá... [Teprve když] zjistíme existenci zdravotního ri­zika, snažíme se zjednat nápravu... Opačný způsob, preventivní, by nečekal na podání konkrétních důkazů o kauzálních souvislostech. Místo toho bychom řekli: nebudeme ničit ekosystémy a vypouštět toxické odpady, protože nedokážeme zhodnotit vliv narušení životního prostředí na lidské zdraví" (Halí, 1990).

ZDRAVÍ A STÁRNUTÍ

Problémy reformy zdravotnictví nelze oddělit od skutečnosti, že společnost stár­ne; všude na světě trvale stoupá procento osob nad 65 let. To se však nepromítá jen do otázek zdravotnických, neboť společenský význam stárnutí je daleko širší. Dra­maticky se mění i sama povaha stáří jako konkrétní fáze lidského života. Nabízí nové příležitosti, ale přináší i nové problémy.

V současné době se odehrávají dva protichůdné procesy. Na jedné straně mají staří lidé v moderní společnosti méně významné postavení a menší moc, než tomu bylo ve většině předmoderních kultur, kde bylo stáří považováno za zdroj moud­rosti a rozhodování bylo často svěřováno do rukou nejstarších jedinců. (Do jisté míry to platí i o současných společnostech nezápadního typu, například o Číně nebo Indii.) Naproti tomu v moderní společnosti, která podléhá neustálým změ­nám, se už nashromážděné vědomosti starších lidí nejeví těm mladším jako cenná zásobárna moudrosti, ale prostě jako něco zastaralého.

Na druhé straně však dnešní staří lidé daleko méně přijímají stárnutí jako nevy­hnutelný proces tělesného úpadku. Opět se setkáváme s vlivem socializace příro­dy. V minulosti byly veškeré projevy stárnutí považovány za nevyhnutelnou daň času, ale dnes je stárnutí stále méně vnímáno jako něco samozřejmého. Pokroky v medicíně a výživě ukázaly, že ledacos, co bylo dříve přičítáno nevyhnutelnému procesu stárnutí, lze ve skutečnosti odvrátit nebo alespoň zpomalit. Lidé se dnes dožívají v průměru mnohem vyššího věku, než tomu bylo ještě před sto lety, což je důsledkem zlepšení výživy, hygienických podmínek a zdravotní péče.

Například ve Velké Británii činil v roce 1850 podíl osob starších 65 let pouhých pět procent populace, zatímco dnes představuje už přes 15 procent - a v budoucnu tento podíl dále poroste. Průměrný věk britského obyvatelstva stoupá už více než půldruhého století. Kolem roku 1800 se odhaduje na pouhých 16 let; o sto let poz­ději činil 23 let; a dnes je průměrnému Britovi už přes 30 let. Nenastanou-li žádné větší změny současných demografických trendů, bude se průměrný věk ještě něja­kou dobu zvyšovat. Roste také počet těch nejstarších, tj. osob starších 85 let. Podle některých odhadů stoupne počet Britů v této věkové kategorii do roku 2000 na 1,2 procenta všech obyvatel.

S podobnými demografickými trendy se setkáváme takřka ve všech vyspělých zemích Západu.

Fyzické dopady stárnutí

Stárnutí jako takové nelze ztotožňovat s chorobami nebo tělesným postižením, ale výskyt zdravotních problémů s vyšším věkem samozřejmě stoupá. Teprve v posled­ních dvaceti letech se biologové systematicky pokoušejí odlišit fyzické dopady stár­nutí jako takového od chorob vyskytujících se ve stáří. O tom, do jaké míry je chát­rání lidského organismu způsobeno nevyhnutelným procesem stárnutí jeho tkání, se dosud vedou prudké spory - tím spíše, že se vliv fyzického úpadku dá jen stěží oddělit od sociálních a ekonomických vlivů, jimž je starý člověk vystaven. Fyzický stav může být negativně poznamenán ztrátou rodinných příslušníků a přátel, od­loučením od dětí i odchodem do důchodu.

Výzkumy nicméně dokazují, že zhoršování zdravotního stavu a pokročilý věk nemusejí ani zdaleka kráčet ruku v ruce. Mnoho lidí starších 65 let se nadále těší výbornému zdraví.

U tělesného stárnutí se sice uplatňují sociální vlivy, ale podléhá samozřejmě také genetickým faktorům. Biologové všeobecně soudí, že člověk má maximální délku života zakódovanou v genech a že toto maximum činí okolo 120 let. Jako všichni ostatní živočichové jsou i lidé geneticky naprogramováni k tomu, aby zemřeli.

Jenže... co kdyby se to změnilo? Kdyby genetici přišli na to, jak ovládnout stár­nutí a smrt, bylo by to jedním z nejzávažnějších aspektů socializace přírody, o kte­ré jsme se už zmiňovali. Již dnes se vědcům podařilo dokázat, že stárnoucí buňky zvířat lze přimět k tomu, aby se chovaly jako buňky mladé. Ronald Klatz, předseda Americké akademie pro léky proti stárnutí, to komentoval slovy: „Jsem přesvěd­čen, že se lidský život významně prodlouží, a možná se toho sami ještě dožijeme. Nové technologie už jsou na světě a je pouze třeba je rozvinout. Musíme se začít připravovat na společnost, v níž věk nebude hrát roli. Stárnutí je choroba, kterou lze vyléčit" (Kelsey, 1996, str. 2).

Stárnutí v budoucnosti

Ve společnosti, která si vysoce cení mládí, vitality a fyzické přitažlivosti, se staří lidé často stávají „neviditelnými". V posledních letech se však postoj ke stáří a sta­rým lidem přece jen trochu mění. I když je málo pravděpodobné, že by si naši se­nioři mohli znovu dobýt takovou autoritu a prestiž, jaké se starší lidé těšili v minu­losti, začíná s jejich rostoucím voličským potenciálem stoupat i jejich politický vliv. Sdružení důchodců se stávají významnou zájmovou skupinou (lobby).

Kromě toho začínají skupiny aktivistů cíleně vystupovat také proti diskriminaci na základě věku (anglický termín pro takovou diskriminaci, ageism, byl vytvořen jako paralela s rasismem a „sexismem", tj. diskriminací žen). Také staří lidé, po­dobně jako jiné skupiny ve společnosti, totiž bývají předmětem negativních stere­otypů. Často se například setkáváme s názory, že většina osob nad 65 let žije v lé­čebnách nebo domovech důchodců, že velká část těchto lidí trpí senilitou a že starší pracovníci nejsou dostatečně výkonní. Ani jedna z těchto představ přitom neodpo­vídá skutečnosti. Ve Velké Británii bydlí 95 procent osob nad 65 let ve vlastním bytě či domě, výraznějšími projevy senility je postiženo asi jen sedm procent osob od 65 do 80 let a produktivita starších pracovníků bývá v průměru dokonce vyšší než u mladších věkových skupin.

Michael Young a Tom Schuller ve své knize Život po práci: Společnost bez věku (Life After Work: The Arrival of the Ageless Society, 1991} tvrdí, že se kalendářní věk stal nástrojem útlaku, umožňujícím vnutit jedincům předem stanovené, ste­reotypní role. Mnozí starší lidé se takovému zacházení brání a hledají nové aktivi­ty a způsoby seberealizace. Odmítají se smířit s tím, co Young a Schuller označují jako „společnost uzavřených věkových kategorií".

V moderní společnosti jsou staří lidé - podobně jako mládež - vnímáni jako pří­slušníci zvláštní kategorie, bez ohledu na své skutečné vlastnosti, záměry a identi­tu. Měli by se proto stát spojenci, jak soudí Schuller a Young, a vykročit za hranice věkových kategorií ke „společnosti bez věku". Tím by mohli zlepšit nejen své vlast­ní sociální postavem, ale prospět i většině obyvatel vykonávajících námezdní prá­ci. Podle Schullera a Younga by staří lidé a mládež mohli společně napomoci k nové orientaci moderní společnosti, totiž k odklonu od konzumního způsobu života. Rostoucí počet lidí by mohl být osvobozen od námezdní dřiny - řečeno s Virginií Woolfovou, od „práce, kterou si nikdy nepřáli, v níž je člověk jako otrok, podlé­zající a ponížený". Mohli by rozvíjet své vlastní jedinečné vlohy a zájmy, jako to svrchovaným způsobem učinila právě Woolfová. Byla přesvědčena, že jinak by její literární nadání, „malé, ale pro mě tak drahocenné", zahynulo, „a s ním i já sama, moje duše... jak jarní květ, když uvadá".

ZÁVĚR

V této kapitole jsme se zabývali některými z různých sociálních vlivů, které se nás dotýkají jako tělesných bytostí a mají vliv na naši péči o vlastní tělo. V důsledku sociálního i technického vývoje již své tělo nevnímáme jako zcela samozřejmou součást našeho života. Stále častěji se do našich tělesných prožitků promítá vliv vědy a techniky, což s sebou přináší pozitiva i negativa. Medicína a zdravotnictví dosáhly značných pokroků a lidé se dožívají v průměru vyššího věku než v minu­losti. Současně se mění i význam stárnutí. Senioři se dožadují toho, aby mohli zů­stat plnoprávnými členy společnosti a nebyli mladšími lidmi prostě penzionováni. Tento vývoj má nejen sociální, ale i politický význam. Protože staří lidé tvoří ros­toucí procento populace jako takové, představují potenciálně silnou zájmovou sku­pinu s nemalým politickým vlivem.