Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohlaví a sexualita 1část

19. 2. 2007

A.Giddens-Sociologie

v.kapitola

Pohlaví a sexualita

 

Slavná autorka cestopisů Jan Morris (ová) byla dříve mužem, ale stala se ženou. Jako James Morris se zúčastnil(a) britské výpravy sira Edmunda Hillaryho, jež úspěšně zdolala Mount Everest. Po velkou část dospělosti žil(a) velice „chlapsky", ale přitom měl (a) stále pocit, že je ženou uvězněnou v mužském těle. Nakonec podstoupil(a) chirurgický zákrok, jehož cílem byla změna pohlaví, a od té doby žije jako žena.

V její knize o tom, jak prožívala změnu pohlaví, najdeme neobyčejně výmluvná svědectví o odlišných světech obývaných muži a ženami:

„Tvrdí se, že sociální rozdíly mezi pohlavími se prý stírají. Jako někdo, kdo ve druhé polovině dvacátého století zkusil obě tyto role [muže i ženy], však dospívám k názoru, že neexistuje jediná stránka lidského bytí, jediný okamžik dne, jediný kontakt, dohoda či reakce, jež by nebyly u ženy odlišné od muže. Už sám tón, kte­rým mě teď oslovují, postoj osoby stojící za mnou a atmosféra ve chvíli, kdy vstou­pím do místnosti nebo se posadím v restauraci - to všechno dává jasně najevo, jak se změnil můj status.

A se změnou reakcí těch druhých se změnily i mé vlastní. Čím více se mnou jed­nali jako se ženou, tím více jsem se jí stávala. Chtě nechtě jsem se přizpůsobovala. Pokud se ode mne čekalo, že nebudu umět couvat s autem nebo otevřít láhev, ku­podivu jsem zjistila, že to opravdu přestávám umět. Když si někdo myslel, že je pro mne můj kufr příliš těžký, začal mi nevysvětlitelně těžknout v ruce...

Když mě některý z osvícenějších přátel pozve na večeři, uvědomuji si s mírným pobavením, že ještě před pár lety by se ten odporný číšník choval ke mně tak, jako se teď chová k němu. Tehdy by mě přivítal uctivě a korektně. Dnes mi s hranou okázalostí rozbalí ubrousek, jako by jednal s nesvéprávným dítětem. Tehdy by při­jal mou objednávku s největší vážností, zatímco dnes ode mne čeká, že řeknu něco frivolního (a já to udělám)" (Morrisová, 1974, str. 79).

Většina z nás se jen těžko vyrovnává s představou, že se z „něho" může stát „ona", protože rozdíly mezi pohlavími vnímáme jako něco zásadního. Většinou si jich ani nevšímáme - právě proto, že jsou tak všudypřítomné. Jsou nám vštěpová­ny od samého počátku života. Ostatně první otázka, kterou klademe rodičům no­vorozeného dítěte, obvykle zní: je to chlapec nebo holčička?

V této kapitole se budeme zabývat lidským sexuálním chováním a analyzovat komplexní povahu sexuality a rozdílů mezi pohlavími. Sexualita v moderní spo­lečnosti prochází významnými změnami, které ovlivňují citový život většiny z nás. Ke konci této kapitoly si o těchto změnách něco povíme a pokusíme se objasnit je­jich širší význam.

Nejprve se podíváme na původ rozdílů mezi chlapci a dívkami, muži a ženami.

Vědci nejsou zajedno v tom, nakolik jsou různé sexuální identity a typy sexuální aktivity vrozené, tj. předurčené biologicky, a do jaké míry se na nich podílí učení. Že učení hraje významnou úlohu, o tom už se nedá pochybovat; nikdo už totiž nepředpokládá, že by lidská sexualita měla instinktivní charakter, jako je tomu u nižších živočichů (a jak lze doložit na známých příkladech u ptáků nebo hmy­zu). Různí autoři se však liší v tom, jak velkou roli sociálním vlivům přisuzují.

 

POHLAVÍ, SEX A BIOLOGIE

Každá diskuse o pohlavích musí nutně začít od lidské genetiky. Naše příslušnost k určitému pohlaví a do značné míry i naše biologická podoba záleží na genech vložených při početí do zárodečné buňky. Genetický materiál pocházející ze sper­mie otce a vajíčka matky je uložen na 23 dvojicích chromozomů přítomných v této nové buňce. Jak spermie, tak vajíčko přinášejí genetickou informaci vždy jedno­mu z dvojice chromozomů.

Nás bude zajímat třiadvacátá dvojice - pohlavní chromozomy. U ženských bu­něk se tento pár označuje jako XX, u mužů jako XY. Logika genetiky praví, že va­jíčko (ženská buňka) může do tohoto páru vnést jedině chromozom X, protože má sama složení XX. Naproti tomu spermie (mužská buňka) obsahuje dvojici XY, tak­že může poskytnout buď X (čímž vznikne kombinace XX, ženské pohlaví), anebo XY (čímž vznikne XY, pohlaví mužské).

Po početí se nová buňka dělí a dává vzniknout novým, po genetické stránce totožným buňkám (s identickými chromozomy). Jejich následným dělením se zanedlouho vytváří lidské embryo. To však už v časné fázi vývoje obsahuje bio­logický aparát, na jehož základě vznikají buď varlata, nebo vaječníky. Chromo­zómová výbava zde hraje úlohu výhybky, která na počátku embryonálního vývoje nasměruje organismus na jednu nebo druhou kolej (Lewontin, 1982, str. 138-9).

Mechanismy dalšího sexuálního vývoje se u obou pohlaví spouštějí v pozdější fázi života, při tělesném zrání. Toto stadium známe pod názvem puberta. Průměr­ný věk, v němž nastává puberta, se v průmyslové společnosti snižuje: před sto lety činil průměrný věk při první menstruaci čtrnáct a půl roku, dnes již pouze dvanáct. U chlapců nastává puberta o něco později než u dívek. Rozdíly v tělesné síle dosa­hují v pubertě maxima: dospělí muži mají v průměru o deset procent svalstva více než ženy a vyšší procento svaloviny je spojeno s větší tělesnou výdrží. Lze však jen obtížně určit, do jaké míry to je „vrozené", protože se zde projevuje vliv tréninku a cvičení. Biologické rozdíly, jež zdánlivě předurčují muže k fyzicky náročnější prá­ci než ženy, jsou ve skutečnosti jen malé. Minutový výkon v přepočtu na spotřebu kyslíku dosahuje u žen stejných hodnot jako u mužů.

 

 

Jsou rozdíly v chování podmíněny biologicky?

Do jaké míry jsou rozdíly v chování mužů a žen dány genetickými predispozicemi a nakolik jsou podmíněny sociálními a kulturními vlivy? Názory na tuto otázku se výrazně liší. Mnozí autoři se domnívají, že existují vrozené rozdíly v chování mužů a žen, jež se vyskytují v té či oné podobě ve všech kulturách. Někteří jsou přesvěd­čeni, že k takovým závěrům opravňují poznatky sociobiologie. Často upozorňují například na to, že téměř ve všech kulturách je lov a boj činností spíše mužskou než ženskou. Z toho podle nich plyne, že muži mají biologicky podmíněné agre­sivní sklony, které ženám chybějí.

Jiní nepovažují tyto argumenty za dostatečně přesvědčivé. Míra agresivity mužů je v různých kulturách velmi různá; od žen se zase v některých kulturách očekává „pasivita" nebo „jemnost" více než v jiných (Elshtainová, 1987). Navíc ani to, že se nějaká vlastnost vyskytuje prakticky všude, ještě není důkazem její biologické po­vahy. Může to být dáno všeobecně sdílenými kulturními faktory: například tím, že ve většině kultur tráví ženy významnou část dospělého života těhotenstvími a vý­chovou dětí, takže se v této době lovu nebo boje ani nemohou účastnit. Podle toho­to názoru vznikají rozdíly v chování mužů a žen především na základě sociálního osvojování mužské a ženské identity.

Poznatky z biologie zvířat

Jeden z možných zdrojů poznání představují rozdíly v hladinách pohlavních hor­monů. Někteří autoři tvrdí, že původcem násilných sklonů je mužský (samčí) po­hlavní hormon, testosteron. Výzkumy ukázaly, že jsou-li samci opic po narození vykastrováni, stávají se z nich méně agresivní jedinci a že samice opic, jimž je po­dáván testosteron, bývají agresivnější než ostatní. Rovněž se však zjistilo, že se hla­dina testosteronu zvyšuje, dáme-li opicím příležitost zaujmout dominantní posta­vení. Jinými slovy: hormon sice může vyvolávat agresivní chování, ale může tomu být i obráceně.

Jiným možným zdrojem poznání je přímé pozorování chování zvířat. Autoři spojující mužskou agresivitu s biologickými vlivy často kladou velký důraz na agre­sivní chování samců u ostatních primátů. Podíváme-li se například na chování šim­panzů, zjistíme, že samci jsou vždy agresivnější než samice. Ve skutečnosti však v tomto směru mezi primáty existují značné rozdíly. U gibonů se obě pohlaví mí­rou agresivity prakticky neliší, zatímco u paviánů nacházíme rozdíl velmi výrazný. Navíc se u primátů za určitých okolností setkáváme s výraznými projevy agresivi­ty samic, například když jsou ohrožena jejich mláďata.

 

 

Poznatky z biologie člověka

U lidí považujeme za nejlepší zdroj informací naše zkušenosti s vrozenými abnor­malitami, jež se vyskytují jen u malého počtu jedinců. Jedna z nich se nazývá syn­drom testikulární feminizace, druhá adrenogenitální syndrom. U první se jedi­nec rodí s normální sadou chromozomů mužského typu, varlaty a patřičnými hormony. Pokud se u těchto osob provede tzv. „sex test", který se používá u olym­pijských atletek, jsou vyhodnoceny jako jedinci mužského pohlaví. Protože však tkáň jejich genitální oblasti v průběhu embryonálního vývoje nereaguje na testoste-ron, utvářejí se u nich vnější pohlavní orgány zdánlivě ženského typu. Tyto děti bývají téměř vždy vychovávány jako dívky, protože se k diagnóze dospěje až v pu­bertě - neobjeví se totiž menstruace.

V případě adrenogenitálního syndromu dochází k opačné situaci: u plodu, který má normální ženské chromozomální vybavení, se v intrauterinním vývoji uplatňu­je nadbytek androgenů (mužských hormonů). Důsledkem je vznik vnějších po­hlavních orgánů mužského typu, popřípadě jejich kombinace s orgány ženskými, která se dá chirurgicky upravit na ženský genitál. Mnohé z těchto dětí jsou však vychovávány jako chlapci a abnormalita bývá odhalena až v pozdější fázi vývoje.

Výzkum obou těchto biologických abnormalit však ukazuje i na význam sociali­zace při vytváření rozdílů mezi chováním chlapců a dívek. U dětí označených při narození jako „dívky" se vyvíjí ženská identita, chování a postoje, i když po chro­mozomální stránce jde o „mužské pohlaví". Naopak děti považované od narození za chlapce získávají mužské vlastnosti. Zvláštní pozornost zasluhuje v této souvis­losti jeden známý případ jednovaječných dvojčat. Taková dvojčata jsou totiž po stránce genotypu naprosto shodná. V tomto případě utrpělo jedno z dvojčat, chlap­ců, při obřízce závažné poranění, takže bylo rozhodnuto rekonstruovat jeho po­hlavní orgány jako ženské. Tento chlapec byl poté vychováván jako děvčátko. Když bylo dvojčatům šest let, chovala se v souladu s typickým rysy obou pohlaví, ob­vyklými v západní kultuře. Dívenka si hrála s jinými holčičkami, pomáhala v do­mácnosti a chtěla se vdát, až vyroste. Chlapec si hrál raději s ostatními chlapci; jeho oblíbenými hračkami byla autíčka a chtěl se stát hasičem nebo policistou.

Tento případ byl svého času považován za definitivní důkaz toho, že rozdíly mezi pohlavími způsobuje především sociální učení. Později, když začala „dívka" dospívat, však s ní byl natočen rozhovor pro televizi. V něm vyšly najevo její velké problémy s její ženskou identitou a pocit, že „ve skutečnosti" je nakonec přece jen chlapec. Tou dobou už ovšem znal (a) svou vlastní neobvyklou historii, což se mohlo také podílet na změněném vnímám sebe sama (Ryan, 1985, str. 182-3).

Zmíněná studie nevyvrací existenci biologických vlivů, podmiňujících známé rozdíly v chování mužů a žen. Pokud ovšem existují, nebyl dosud přesně zjištěn jejich fyziologický původ. Většina zainteresovaných by nejspíše souhlasila se zá­věrem jednoho z předních světových genetiků, Richarda Lewontina:

Prvotní sebeuvědomění muže nebo ženy - spojené s nejrůznějšími postoji, názo­ry a přáními, jež tuto identifikaci provázejí - závisí na tom, jak byl dotyčný jedinec v dětství označen. Za normálních okolností toto označení odpovídá chromozomál-ním, hormonálním a morfologickým kritériím. Biologické rozdíly se tak stávají spí­še signálem k diferenciaci sociálních rolí než jejich příčinou (Lewontin, 1982, str. 142).

 

 

POHLAVÍ A SOCIALIZACE

Jak jsme viděli, pomáhají nám při chápání diferenciace obou pohlaví poznatky bio-medicínských věd. Můžeme se však vydat i jinou cestou, totiž sledovat, jak se učí­me mužským a ženským rolím v procesu socializace - jak nás v tomto směru ovliv­ňují sociální faktory, například rodina a sdělovací prostředky.

Reakce rodičů a dospělých

Tématu diferenciace mužských a ženských rolí byla věnována řada výzkumných prací. Studie interakcí mezi matkou a kojencem ukázaly, že matky zacházejí jinak s chlapci a jinak s děvčátky. Platí to i tehdy, když si myslí, že na ně reagují stejně. Požádáme-li dospělého, aby hodnotil osobnost dítěte, budou se jeho odpovědi lišit podle toho, zda dítě považuje za chlapce nebo děvčátko. Jeden pokus sledoval re­akce šesti mladých maminek na šestiměsíční dítě jménem Beth (= Elizabeth). Vět­šinou se na ni usmívaly a dávaly jí na hraní panenky. Připadala jim „roztomilá" a její pláč „jemňounký". Reakce druhé skupiny matek na dítě stejného věku jmé­nem Adam byla výrazně odlišná. Tomuto dítěti nejčastěji nabízely vláčky nebo jiné „chlapecké hračky". Ve skutečnosti šlo o jedno a totéž dítě, oblečené v různých šatech (Willová et al., 1976).

Takové rozdílné vnímání nepatří jen k výsadám rodičů a prarodičů. Jedna studie sledovala, jak zdravotnický personál asistující při porodu hodnotil jednotlivé no­vorozence. Pokud šlo o chlapce, byli nejčastěji hodnoceni slovy „to je cvalík", „je velký", „kluk jako buk" apod. Když se narodila holčička, byla spíše „roztomilá", „sladká" nebo „jemná". Přitom co do váhy nebo velikosti nebyl mezi těmito dětmi v průměru žádný rozdíl (Hansen, 1980).

 

Jak se učíme ženské a mužské roli

Vnímání rozdílů mezi pohlavími začíná už u velmi malých dětí a je téměř určitě nevědomé. Ještě předtím, než dítě dokáže sama sebe správně označit jako „kluka" nebo „holku", se mu dostává řady neverbálních signálů. Muži obvykle zacházejí s kojenci jinak než ženy. Kosmetika, kterou používají ženy, vydává jiné vůně než ty, s nimiž se dítě setkává u mužů. Systematické rozdíly v oblékání, účesu a podobně poskytují dítěti vizuální oporu při rozlišování. Ve věku dvou let už dítě do­káže správně zařadit sebe sama a většinou i ostatní lidi. Až do pěti nebo šesti let si však neuvědomuje, že se příslušnost k mužskému nebo ženskému pohlaví nemě­ní, že každý musí být tím či oním a že rozdíly mezi chlapci a dívkami mají anato­mickou povahu.

Hračky, obrázkové knížky a televizní programy, s nimiž se děti dostávají do styku, vesměs zdůrazňují rozdíly mezi mužskými a ženskými znaky. Hračkářství obvykle rozdělují své zboží na „chlapecké" a „dívčí" hračky. Neutrální nejsou ani mnohé z těch hraček, které tak na první pohled působí. Například plyšoví králíci nebo kočičky jsou doporučováni spíše děvčátkům, zatímco lvi a tygři jsou považo­váni za vhodnější pro chlapce.

Vanda Lucia Zammunerová se zabývala preferencemi různých hraček u dětí ve věku 7-10 let ze dvou rozdílných kultur - Itálie a Nizozemí (Zammunerová, 1987). Hodnotila jejich názory a reakce na řadu hraček, mezi nimiž byly některé tradičně „chlapecké" nebo „holčičí" a jiné, které bývají vnímány neutrálně. Děti i jejich ro­diče měli, říci, které hračky považují za chlapecké a které za vhodné pro děvčata. Odpovědi dětí a rodičů se do značné míry shodovaly. Italské děti dávaly v průměru přednost ryze chlapeckým nebo ryze dívčím hračkám, zatímco u nizozemských byla diferenciace méně výrazná. To bylo ve shodě s očekáváním, neboť italská kultura má sklon k tradičnějšímu pojetí rozdílů mezi pohlavími než nizozemská společnost. Podobně jako v jiných studiích se i v tomto případě zajímaly dívky o ne­utrální nebo chlapecké hračky daleko více než chlapci o „holčičí".

 

Dětské knihy a televizní pohádky

Před více než dvěma desetiletími provedla Lenore Weitzmanová se svým týmem analýzu mužských a ženských rolí v nejznámějších knížkách pro předškolní děti (Weitzmanová et al., 1972). Rozdíly mezi mužskými a ženskými úlohami byly zásadní. Mužské postavy sehrávaly v pohádkách a obrázkových knížkách daleko významnější roli než ženské; poměr mezi oběma byl 11:1 a při započtení zvířat s vyjádřeným rodem dokonce 95:1. Lišila se i činnost chlapců a dívek. Chlapci pod­nikali různá dobrodružství, která se odehrávala mimo domov a vyžadovala nezá­vislost a sílu. Dívky, pokud se vůbec objevily, měly pasivní úlohu a sehrávaly ji ob­vykle mezi čtyřmi stěnami. Vařily mužům, čekaly na jejich návrat nebo se věnovaly domácím pracím. Totéž platilo o dospělých mužích a ženách zobrazených v dět­ských knížkách. Ženy, které nebyly manželkami nebo matkami, měly čistě imagi­nární charakter (víly nebo ježibaby). Ani jedna žena ve všech analyzovaných kni­hách se nezabývala reálnou činností mimo domov. Naopak muži byli zobrazováni v široké škále rolí, jako hrdinové, policisté, soudci, králové a podobně.

Pozdější výzkumy ukazují, že se situace trochu změnila, ale valná většina dět­ské literatury zůstává po této stránce víceméně stejná (Daviesová, 1991). Především pohádky vyjadřují velmi tradiční postoje, pokud jde o úlohy obou pohlaví i o cíle a ambice, jež přisuzují chlapcům a děvčatům. Ve starých pohádkách čeká dívka na svého prince. Tehdy to obvykle znamenalo, že i chudá dívka může snít o bohatství a štěstí, zatímco dnes je smysl tohoto rčení daleko spíše spojován s ideály roman­tické lásky.

Existují pokusy o „přepsání" některých nejslavnějších pohádek, například o Po­pelce, do feministické podoby, s přehozením mužských a ženských rolí. Ty jsou ovšem určeny spíše dospělému obecenstvu a nemají prakticky žádný vliv na vý­chovu dětí.

Hodnocení televizních programů pro děti dochází k podobným závěrům (s ně­kterými pozoruhodnými výjimkami). U oblíbených kreslených filmů jsou téměř všechny hlavní postavy mužského rodu a ve všech vyobrazených činnostech zcela dominují. Totéž platí o reklamách, které se objevují mezi programy.

Škola a vliv vrstevníků

Ve věku, kdy jdou do školy, si už děti rozdíly mezi rolí chlapce a dívky dobře uvě­domují. Obvykle se sice nepředpokládá, že by škola jednala jinak s chlapci a jinak s děvčaty, ale v praxi nadále existuje řada faktorů ovlivňujících chlapce a děvčata různým způsobem. V mnoha západních zemích mají dosud chlapci a dívky někte­ré odlišné předměty (chlapci dílny, dívky vaření nebo šití). Často jsou chlapci a dív­ky vedeni k tomu, aby se věnovali odlišným sportům. Postoj učitelů k chlapcům nebo dívkám se často skrytě nebo i otevřeně liší. Blíže se budeme vlivem školy za­bývat v kapitole patnácté, věnované vzdělávání.

Po celou dobu školní docházky se na upevňování a rozvíjení mužské či žen­ské identity významně podílí další z faktorů socializace, totiž vliv vrstevníků. Party kamarádů ve škole i mimo školu bývají obvykle čistě chlapecké nebo čistě dívčí.

Obtíže s netradiční výchovou dětí

June Stathamová se zabývala zkušenostmi skupiny britských rodičů, kteří se sna­žili vychovávat své děti „rovnoprávně". Výzkumu se účastnilo třicet dospělých z osmnácti rodin, jejichž dětem bylo od šesti měsíců do dvanácti let. Rodiče patřili ke středním vrstvám a většinou působili jako pedagogové (učitelé, profesoři). Sta­thamová zjistila, že většina rodičů se nesnaží prostě změnit tradiční úlohy obou pohlaví, ale že chtějí rozvíjet nové kombinace „mužských" a „ženských" vlastnos­tí. Přáli si například, aby chlapci byli citlivější k pocitům druhých, než se po nich obvykle žádá, a aby dokázali své city projevovat. U dívek zase podporovali větší aktivitu a zvídavost.

Všichni tito rodiče zjišťovali, že převládajícím způsobům socializace lze jen těž­ko čelit, protože na děti působí společnost jejich vrstevníků a škola. Poměrně úspěšně své děti učili hrát si s „neutrálními" hračkami, ale i to se ukázalo být ob­tížnější, než mnozí z nich očekávali. Jedna z matek to komentovala těmito slovy:

„Když vstoupíte do hračkářství, uvidíte militaristické hračky pro kluky a kuchyňky pro holky, což přesně vyjadřuje, jaká naše společnost je. Takhle ty děti vychováváme: u klu­ků je normální, aby se učili zabíjet a ubližovat. Myslím, že je to hrozné, je mi z toho špat­ně. Do obchodů s hračkami už radši nechodím, protože mě to vždycky rozzlobí."

Prakticky všechny tyto děti ve skutečnosti měly takové stereotypní „chlapecké" nebo „holčičí" hračky od příbuzných a hrály si s nimi.

Dnes už existují dětské knížky, v nichž v hlavních rolích vystupují silné, nezá­vislé hrdinky, ale jen málo jich ukazuje chlapce v netradičních úlohách. Matka pětiletého dítěte vylíčila reakci svého syna na to, když mu při předčítání dětské knížky změnila ženské role na mužské a naopak:

„Po pravdě řečeno se mu moc nelíbilo, když jsem mu četla knížku, ve které vystupují kluk a holka ve velmi tradičních rolích, ale přitom jsem změnila každé ,on'" na ,ona' a naopak. Když jsem to začala dělat, bránil se a říkal ,ty nemáš ráda kluky, ale jenom holky'. Musela jsem mu vysvětlit, že to tak není, že jenom není dost pohádek o holkách" (Stathamová, 1986, str. 43,67).

Je zjevné, že učení mužským a ženským rolím má dalekosáhlý vliv. Pokud se snažíme těmto tradičním úlohám vymanit, narážíme obvykle na značné obtíže. Společnost od každého očekává, že se bude chovat „mužsky" nebo „žensky"; v praktickém životě se tato očekávání naplňují a reprodukují (Lorberová, 1994, Bourdieu, 1990).

Realizace mužské a ženské role

Naše pojetí mužské a ženské role i sexuální postoje a sklony, které s nimi spojuje­me, se utvářejí tak brzy, že je v dospělosti obvykle vnímáme jako něco samozřej­mého. Obsahem těchto rolí však není jen to, že se naučíme chovat jako chlapci nebo dívky. Rozdíly mezi pohlavími patří k tomu, čím doslova žijeme každý den.

Jinými slovy, tyto rozdílné role nejsou něčím, co prostě existuje; my sami je v na­šich každodenních sociálních interakcích s ostatními lidmi vytváňme. Jan Morri-sová se například musela učit ženské roli i při návštěvě restaurace. Jak říká, „ne­existuje žádný aspekt našeho bytí", jehož by se to netýkalo. Přesto si toho až do své operace nebyla vědoma. Nenápadné vytváření mužské či ženské role je totiž do té míry samozřejmou součástí našeho života, že naši pozornost vzbudí teprve jeho náhlé zmizení nebo zásadní změna.

Skutečnost, že se sexuálně diferencovaným rolím trvale učíme, nám dokládá vý­znam pojmu sociální reprodukce, o níž jsme hovořili v první kapitole. Každý den tyto role tisícerým způsobem reprodukujeme a znovu je vytváříme. Tento proces nám umožňuje chápat rozdíly mezi pohlavími jako sociální instituci, která vzniká a obnovuje se v naší interakci s druhými lidmi. Jak uvidíme v dalších kapitolách, jsou také významnou součástí jiných sociálních institucí, jaké představují napří­klad rodina, náboženství, práce a třída.

 

IDENTITA A SEXUALITA: TŘI TEORIE Freudova teorie rozvoje sexuální identity

Snad nejvýznamnější - a nejspornější - teorií rozvoje sexuální identity zůstává ta, jejímž autorem je Sigmund Freud. Podle něj závisí vnímání rozdílů mezi pohlaví­mi u malých dětí především na tom, jestli mají nebo nemají penis. „Mám penis" znamená „jsem chlapec", zatímco „jsem dívka" značí totéž co „nemám penis". Freud zdůrazňuje, že nejde jen o anatomický rozdíl a že to, zda mám penis nebo ne, má z hlediska mužství a ženství symbolický význam.

V oidipovské fázi (viz kapitola 2, Kultura, společnost a jedinec) se chlapec cítí být ohrožen tím, že po něm jeho otec chce, aby byl ukázněný a samostatný. Před­stavuje si, že mu otec chce jeho penis vzít, a tedy jej vykastrovat. Zčásti vědomě -ale převážně na úrovni nevědomí - vnímá chlapec otce jako někoho, kdo s ním sou­peří o city jeho matky. Potlačením erotických pocitů vůči matce a přijetím otce jako nadřazené bytosti se chlapec identifikuje s otcem a uvědomuje si svou mužskou identitu. Vzdává se lásky k matce na základě nevědomého strachu z toho, že bude otcem vykastrován. Dívky naproti tomu údajně „závidí" chlapcům penis, protože takový viditelný orgán nemají. Matka má v očích malé holčičky menší cenu, proto­že ani ona nemá penis a není schopna jí ho poskytnout. Když se děvče nakonec ztotožní s matkou, přebírá její submisivní postoj jako „druhou nejlepší" možnost.

Po skončení oidipovské fáze už dítě umí potlačovat erotické pocity. Období od věku pěti let do puberty je podle Freuda obdobím latence - sexuální aktivita se odkládá na dobu, kdy biologické změny spojené s pubertou reaktivují erotické tuž­by přímočarým způsobem. V období latence, jež pokrývá časné a střední školní roky, hrají v životě dítěte nejdůležitější roli skupiny vrstevníků téhož pohlaví.

Proti Freudovým názorům se objevily závažné námitky, především ze strany fe­ministek, ale i od jiných autorů (Mitchellová, 1973, Cowardová, 1984). Za prvé se zdá, že vnímání sexuální identity příliš úzce spojoval se znalostí pohlavních orgá­nů; jistě se přitom uplatňují i jiné, méně nápadné faktory. Za druhé jeho teorie zjev­ně vychází z představy, že penis je „přirozeně" nadřazen vagíně. Proč by se však nemohlo totéž tvrdit o genitálu ženském? Za třetí, Freud považuje za hlavního ukázňujícího činitele otce, zatímco v mnoha kulturách má větší úlohu v nastolová­ní kázně matka. Za čtvrté, Freud byl přesvědčen, že učení se mužským a ženským rolím je soustředěno do oidipovské fáze, tj. okolo čtvrtého až pátého roku života. Většina pozdějších autorů - včetně těch, které Freud výrazně ovlivnil - kladla dů­raz na mnohem časnější fáze učení, už od kojeneckého věku.

 

 

 Teorie Nancy Chodorowové

Mnozí autoři sice při studiu vývoje sexuální identity využívají Freudova modelu, ale obvykle jej zásadním způsobem modifikují. Jako příklad nám může posloužit socioložka Nancy Chodorowová (1978,1988). Chodorowová má blíže k pozdějším psychoanalytikům než k Freudovi samotnému, neboť vidí počátek identifikace s mužským či ženským pohlavím ve velmi časném období a odvozuje ji z fixace kojence na rodiče. Daleko více než Freud zdůrazňuje úlohu matky (oproti otci). Děti se emocionálně identifikují s matkou, protože ta má samozřejmě dominantní vliv v časné fázi jejich života. Tuto vazbu je třeba v určitém okamžiku zlomit, aby vzniklo nezávislé vědomí vlastního „já" - po dítěti se vyžaduje, aby se stalo méně závislým na matce.

Podle Chodorowové probíhá proces odpoutávání, který Freud popisuje jako „oi-dipovský" přechod, jinak u děvčat a jinak u chlapců. Děvčata zůstávají bližší mat­ce; nadále se s ní objímají, líbají a napodobují, co dělá. Vazba na matku je u dívek trvalejší než u chlapců. Protože nikdy nenastává zřetelný rozchod s matkou, vy­značuje se vědomí vlastního „já" u dívky - a pak i u dospělé ženy - větší kontinui­tou ve vztahu k těm druhým. Její identita může spíše splynout s identitou toho dru­hého (nejprve matky, pak muže) anebo být na ní závislá. Podle Chodorowové to navozuje u žen vlastnosti jako citlivost a schopnost vyjadřovat soucit, které se pře­nášejí z generace na generaci.

Chlapci získávají vědomí vlastního „já" prostřednictvím radikálnějšího odmítnu­tí původní úzké vazby na matku. Své chápání mužství si vytvářejí na podkladě toho, co není ženské. Musejí se naučit, že nemohou být „maminčini mazánci", kte­ří se pořád „drží máminy sukně". Výsledkem je to, že mají menší schopnost vytvá­řet si vztahy k druhým; namísto toho si vytvářejí spíše analytický způsob posuzo­vání světa. Přistupují k vlastnímu životu aktivněji, kladou důraz na „úspěch", ale platí za to potlačením schopnosti chápat pocity vlastní i druhých.

Chodorowová tak vlastně do jisté míry obrací Freuda naruby. Z jejího pohledu totiž něco chybí mužům, a ne ženám: ztrácejí totiž blízký vztah k matce. Mužská identita se vytváří oddělením; proto mají muži v pozdějším průběhu života podvě­domý pocit jejího ohrožení při vzniku úzkého citového vztahu s jinou osobou. U žen je tomu naopak; jejich sebeúctu ohrožuje nepŤítomnost úzkého vztahu k jiné osobě. Díky klíčové úloze, kterou ženy sehrávají v časné socializaci dětí, se tyto vzorce přenášejí z generace na generaci. Ženy vyjadřují a definují sebe samy pře­devším prostřednictvím vztahů. Muži, kteří tyto potřeby potlačili, přijímají mani-pulativnější přístup k světu.

Také tato teorie se setkala s řadou kritických ohlasů. Například Janet Sayersová soudí, že Chodorowová nevysvětluje, proč se ženy - zvláště v dnešní době - sna­ží stát nezávislými, soběstačnými jedinci (Sayersová, 1986). Psychologie ženy (i muže) je podle ní smíšenější a rozporuplnější, než by se z teorie Nancy Chodo­rowové zdálo. Sayersová tvrdí, že se za ženskými projevy mohou skrývat agresivní nebo asertivní pocity, které se navenek projevují pouze nepřímo nebo v určitém kontextu (Brennanová, 1988). Kritikové rovněž upozorňují, že se pojetí Chodorowové hodí jen na konkrétní typ bělošské středostavovské rodiny. Jak je tomu například u dětí vyrůstajících bez otce nebo v rodinách, kde jsou děti vychovávány větším počtem dospělých?

Přes tato omezení však teorie Chodorowové mají svůj význam. Vypovídají nejen o utváření ženské povahy, ale pomáhají nám také pochopit původ toho, co psycho­logové označují jako mužskou neexpresivitu - proč muži jen s obtížemi dávají najevo své city.

„Já" a mravnost: teorie Carol Gilliganové

Carol Gilliganová (1982) ve své analýze rozdílů mezi pohlavími vychází z toho, jak dospělí muži a ženy vnímají sebe samy a svou úspěšnost v životě. Shoduje se s Cho-dorowovou, že ženy hodnotí sebe samy podle osobních vztahů a posuzují to, čeho dosáhly, s ohledem na schopnost pečovat o druhé. V životě muže zaujímají ženy tradičně místo pečovatelek a pomocnic. Kvality dosažené v tomto směru však muži často podceňují, protože za jedinou formu „úspěchu" považují individuální prosa­zení, na které kladou důraz oni sami. Skutečnost, že ženy usilují především o vzta­hy, se mužům jeví spíše jako slabost než jako přednost, kterou to často bývá.

Gilliganová důkladně vyzpovídala asi dvě stě amerických žen a mužů různého věku. Všem interviewovaným kladla řadu otázek na téma morálky a sebeuvědomě­ní. Mezi názory mužů a žen se objevovaly zásadní rozdíly. Jedna z otázek zněla: „Co pro vás znamená tvrzení, že něco je z mravního hlediska správné či špatné?" Zatímco muži měli sklon se ve své odpovědi na tuto otázku zmiňovat o abstrakt­ních ideálech povinnosti, spravedlnosti a osobní svobody, ženy se úporně vracely k tématu pomoci druhým.

Ženy byly ve svých mravních soudech méně jisté než muži, protože vnímaly možný konflikt mezi přísnými morálními zásadami a snahou neublížit druhým. Gilliganová se domnívá, že tento postoj vychází z tradiční situace žen, v níž jsou důležitější vztahy spojené s péčí o druhé než „navenek zaměřené" postoje mužů. Ženy v minulosti přijímaly názory mužů; přitom si však uvědomovaly, že mají urči­té kvality, které většině mužů chybějí. V jejich sebehodnocení převažuje nad indi­viduálním úspěchem to, jak úspěšně naplňují potřeby těch druhých.

I Gilliganová má ovšem své kritiky, podle kterých ji výzkum týkající se bílých příslušnic americké střední třídy neopravňuje k tak širokému zobecňování. Navíc zjišťovat si něčí názor na mravní otázky není totéž jako sledovat, jaká mravní roz­hodnutí lidé skutečně v praxi činí. Její respondenti možná do jisté míry odpovídali způsobem, který veřejnost od mužů a žen očekává, ale ve svém skutečném chová­ní se tím nemusejí řídit.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář