--O--

 LIDSKÁ SEXUALITA

Podobně jako u rozdílů v chování obou pohlaví se i u typů sexuální aktivity jako takové vedou četné spory o podíl biologických a sociokulturních vlivů. V obou oblastech se setkáváme s tím, že se vědci pokoušejí vysvětlit lidské chování analo­giemi z živočišné říše. Nejdříve se seznámíme s některými argumenty z oblasti bio­logie a s kritikou, kterou vyvolaly. Potom se pokusíme zhodnotit působení sociál­ních vlivů na sexuální chování, což nás přivede k tématu rozmanitých forem lidské sexuality.

Biologie a sexuální chování

Sexualita má nepochybně biologický základ, protože se mužské a ženské pohlavní orgány liší právě tak jako jejich prožitek orgasmu. Navíc zjevně existuje biologický imperativ, jenž nám velí rozmnožovat se, jinak by lidský druh vyhynul. Jak jsme viděli v kapitole 2, tvrdí někteří biologové, že i větší promiskuitu mužů ve srovná­ní se ženami lze vysvětlit evolučně. Muži jsou biologicky „naprogramováni", aby se pokusili oplodnit co největší počet žen, neboť tím získávají maximální šanci na reprodukci svých genů. Žena může být oplodněna pouze jediným mužem, takže takový biologický zájem nemá; namísto toho potřebuje stálého partnera, který by její genetický fond (děti) náležitě chránil. Na podporu tohoto argumentu se uvádí, že samci většiny druhů zvířat se rovněž vyznačují větší promiskuitou než samice.

Novější výzkumy však ukazují, že samicí „nevěra" je v živočišné říši častější a sexuální aktivita mnoha zvířat složitější, než jsme se dosud domnívali. Nedávno byla například zpochybněna známá teze, podle které si samice vybírá ke kopulaci toho samce, který přináší příslib nejhodnotnějšího genetického materiálu pro její potomstvo. Možná je volba partnera založena na tom, že bude lepším rodi-čem-ochráncem mláďat. Ani u zvířat nemusí být kopulace pouhým předáním sper­mií (Angierová, 1994).

Závěry, které z těchto výzkumů plynou pro lidskou sexualitu, vyznívají do znač­né míry spekulativně. Jak uvidíme, je naše sexuální chování natolik složité, že je nelze v celém rozsahu vysvětlit biologickými předpoklady.

Vliv sociálních faktorů na sexuální chování

Většina lidí ve všech společnostech je heterosexuálně zaměřena, tj. hledá citové vztahy a sexuální uspokojení u jedinců opačného pohlaví. Heterosexualita je v kaž­dé společnosti základem manželství a rodiny.

Kromě heterosexuálního styku se ovšem vyskytuje i mnoho jiných forem sexuál­ního chování. Judith Lorberová rozlišuje neméně než deset různých sexuálních identit: od heterosexuálního muže a ženy, přes homosexuálně orientované a bisexuály obou pohlaví až po mužské a ženské transvestity a transsexuály. Sexuální praktiky samy jsou ještě rozmanitější. Freud říkal, že lidé jsou „polymorfně per­verzní". Chtěl tím říci, že lidé mají velkou škálu sexuálních zájmů a zálib, jimiž se často řídí i v takové společnosti, která to zakazuje. Freud zahájil své výzkumy na sklonku devatenáctého století, kdy převládala dost prudérní morálka; přesto však jeho pacienti uváděli velmi pozoruhodné sexuální anamnézy.

Muž či žena se může sexuálně stýkat buď jen s muži, nebo jen se ženami, nebo s oběma; s jediným partnerem anebo s několika současně. Každý může sexuálně žít úplně sám (masturbace) anebo se sexuální aktivity vzdát (celibát). Někteří lidé se sexuálně stýkají s transvestity nebo transsexuály, vzrušují se pornografií nebo erotickými pomůckami, praktikují sadomasochismus nebo mají pohlavní styk se zvířaty. Ve všech společnostech existují normy chování, které některé praktiky schvalují, zatímco jiné zavrhují nebo přímo odsuzují. Tyto normy však mohou být velmi rozdílné. Lze to doložit na příkladě homosexuality, kterou některé kultury v určitém kontextu tolerují nebo k ní přímo vybízejí. V antickém Řecku byla láska mužů k chlapcům idealizována jako nejvyšší forma sexuální lásky.

O skutečnosti, že většina sexuálních zvyklostí je spíše naučená než vrozená, svědčí mimo jiné i velké rozdíly mezi formami heterosexuálního chování přijíma­nými v různých kulturách. Nejsystematičtější přehled lidských sexuálních praktik vypracovali před několika desetiletími Clellan Ford a Frank Breach (1951), kteří vyhodnotili zprávy antropologů o více než dvou stovkách kultur. Našli přitom po­zoruhodné rozdíly v tom, co je považováno za „normální" sexuální chování, i v nor­mách sexuální přitažlivosti. V některých kulturách se například za žádoucí, ne-li přímo nezbytnou součást pohlavního styku považuje předehra, jež může trvat i několik hodin; v jiných prakticky žádná předehra neexistuje. Některé kultury se domnívají, že příliš častý pohlavní styk působí tělesnou slabost či nemoc. U Seni-angů v jižním Tichomoří vyzývají stařešinové vesnice mladší členy ke střídmosti v milování - a současně tvrdí, že osoba s bílými vlasy už může klidně souložit kaž­dou noc!

Normy sexuální přitažlivosti (sdílené ženami i muži) se ve většině kultur týkají spíše fyzického zjevu ženy než muže - i když v západní společnosti se tato situace pomalu mění, neboť ženy se stále více zapojují do činností probíhajících mimo domácnost. I měřítka ženské krásy však mohou být velice rozdílná: některé kultu­ry obdivují štíhlou a útlou postavu, v jiných jsou za nejpřitažlivější považovány daleko bujnější tvary. Prsům je v některých společnostech připisován velký erotic­ký význam, zatímco v jiných nejsou vůbec považovány za zdroj sexuálního vzru­šení. Někde hraje velkou roli tvar obličeje, jinde tvar a barva očí nebo velikost a tvar nosu a rtů.

 Sexualita v západní kultuře

Postoj západní společnosti k sexualitě se takřka po dvě tisíciletí utvářel především pod vlivem křesťanství. I když se u různých sekt a denominací setkáváme s velmi rozmanitými názory na místo sexuality v životě, převládá v křesťanství podezříva­vý postoj k veškeré sexuální aktivitě. Podle mnoha křesťanů by měla být omezena na minimum nezbytné k plození dětí. V některých obdobích a na určitých místech vedl tento postoj k extrémně prudérnímu chování celé společnosti. Jindy naopak lidé na učení církve příliš nedbali nebo se proti němu bránili a hojně provozovali zakázané sexuální praktiky (například cizoložství). Jak už bylo řečeno v první ka­pitole, jen zřídka se objevoval názor, že by v manželství mohlo či mělo být dosaže­no sexuálního uspokojení.

V devatenáctém století došlo k částečnému nahrazení náboženských představy o sexualitě představami lékařskými; ty však byly zpočátku právě tak rigidní jako názory církve. Někteří lékaři tvrdili, že jakákoli sexuální aktivita, která nesouvisí s rozmnožováním, vede k těžkému tělesnému postižení. Onanie měla údajně způ­sobovat slepotu, šílenství, srdeční choroby a mnoho dalších neduhů; orální sex byl vydáván za příčinu rakoviny. Ve viktoriánské éře převládalo sexuální pokrytectví. Podle viktoriánských konvencí neměla mít ctnostná žena o sex vůbec zájem; sexu­ální choutky svého manžela měla přijímat pouze jako povinnost. V rostoucích městech se však šířila prostituce, často v podstatě tolerovaná, a „lehké" ženy byly vnímány jako bytosti úplně jiné kategorie než spořádané manželky.

Mnozí muži viktoránské éry, kteří vystupovali jako řádní a ukáznění občané, oddaní svým manželkám, však pravidelně navštěvovali prostitutky nebo si vydr­žovali milenky. Společnost se k takovému jednání u mužů stavěla blahosklonně, zatímco u „slušné" ženy byl milenecký poměr skandálem a „lepší společnost" se jí stranila. Toto dvojí měřítko pro muže a ženy přetrvávalo dlouho a jeho pozůstatky dodnes nezmizely.

V současnosti existují tradiční postoje tohoto typu zároveň s daleko liberálnější­mi postoji k sexualitě, které se rozvinuly především v šedesátých letech. Zvláště lidé ovlivnění křesťanským učením bývají dosud přesvědčeni o nevhodnosti před­manželských zkušeností a obvykle neschvalují žádnou formu sexuálního chování kromě pohlavního styku v rámci manželství. I oni však dnes daleko více uznávají sexuální uspokojení za žádoucí a významnou součást manželského vztahu. Jiní naopak předmanželský pohlavní styk připouštějí nebo přímo schvalují a mají tole­rantní postoj také k odlišným sexuálním praktikám.

Je nesporné, že ve většině západních zemí převládly v posledních třech desetile­tích tolerantnější názory na sex. Ve filmech a v divadle můžeme vidět scény, jež by byly v minulosti naprosto nepřijatelné; pornografie se stala volně dostupnou pro většinu dospělých, kteří o ni projeví zájem.

Sexuální chování: Kinseyho studie

Zabýváme-li se minulostí, můžeme s daleko větší jistotou hovořit o veřejně dekla­rovaném postoji společnosti k sexualitě než o tom, jak si lidé v soukromí počínali, neboť ze samotné povahy sexuální praxe vyplývá, že obvykle není dokumentová­na. První rozsáhlejší výzkumy sexuálního chování zahájil až ve 40. a 50. letech to­hoto století Alfred Kinsey ve Spojených státech. Řada náboženských organizací sta­věla Kinseyho a jeho spolupracovníky na pranýř a noviny i Kongres odsoudily jeho práci jako nemravnou. Přesto vytrval a podařilo se mu nakonec získat sexuální „anamnézy" 18 tisíc lidí, představujících poměrně reprezentativní vzorek americ­ké bělošské populace (Kinsey et al., 1948,1953).

Kinseyho výsledky většinu lidí překvapily a mnohé dokonce šokovaly, neboť odhalily velký rozdíl mezi tehdy převládajícími normami sexuálního chování a sku­tečným jednáním lidí. Kinsey zjistil, že téměř 70 procent mužů v životě navštívilo prostitutku a 84 procent mělo předmanželské sexuální zkušenosti. V souladu s dvojím měřítkem té doby však 40 procent z těchto mužů soudilo, že by žena měla vstoupit do manželství jako panna. Více než 90 procent mužů někdy provozovalo masturbaci a téměř 60 procent mělo zkušenost s nějakou formou orálního se­xuálního styku. Mezi ženami mělo předmanželský pohlavní styk 50 procent, byť většinou se svým budoucím manželem; asi 60 procent uvádělo masturbaci a stejné procento mělo zkušenost s orogenitálním stykem.

Tyto statistiky přesvědčivě dokládají, jaký rozpor může být mezi veřejně přijí­manými postoji a skutečným lidským jednáním. Právě v Kinseyho době, těsně po druhé světové válce, však zřejmě byla tato propast zvlášť velká. Určitá sexuální li­beralizace totiž začala už dříve, ve 20. letech, kdy se mnozí mladí lidé cítili oproš­těni od přísných mravních pravidel, jimiž se řídily předchozí generace. Sexuální chování se nejspíš už tehdy výrazně změnilo, ale na veřejnosti se - na rozdíl od dneška - o otázkách spojených se sexualitou otevřeně nemluvilo. Kdo provozoval sexuální aktivity, které společnost dosud ostře odmítala, činil tak v tajnosti a nebyl si přitom vědom toho, nakolik jsou podobné praktiky v populaci rozšířeny. V per-misivnějším období 60. let se pak otevřeně deklarované postoje dostaly do většího souladu se skutečným sexuálním chováním.

Sexuální chování po Kinseym

Na sexuálním liberalismu šedesátých let se podílely také jiné faktory. Společenská hnutí namířená proti existujícímu řádu věcí, spojená s kulturním undergroundem nebo se životním stylem hippies, vystoupila také proti existujícím sexuálním nor­mám. Mnohé z těchto skupin hlásaly .sexuální svobodu a vynález antikoncepční pilulky pro ženy zase umožnil oddělit sexuální uspokojení od plození dětí. Kromě toho začala ženská hnutí usilovat o větší nezávislost na mužských hodnotových měřítkách v oblasti sexuality, zavrhovat „dvojí měřítko" pro muže a ženy a zdůraz­ňovat potřebu většího sexuálního uspokojení žen. Donedávna se dalo jen stěží přesně odhadnout, nakolik se sexuální chování od

poválečných let skutečně změnilo. Na konci 80. let vyzpovídala Lilian Rubínová ti­síc Američanů ve věku od 13 do 48 let, aby zjistila, jaké změny v sexuálním chová­ní a postojích vlastně za poslední tři desetiletí nastaly. Výsledky jejího průzkumu ukazují, že v daném období skutečně došlo k významnému posunu v několika směrech. Sexuální aktivita dnes obvykle začíná v mladším věku, než tomu bylo u předchozích generací; navíc zkoušejí mladiství právě tak rozmanité sexuální praktiky jako dospělí. Dvojí měřítko pro muže a ženy stále ještě existuje, ale neu­platňuje se tak výrazně jako kdysi. Jednou z nejvýznamnějších změn je to, že ženy dnes očekávají od svých vztahů sexuální uspokojení a aktivně o ně usilují. Nechtě­jí tedy pouze dávat, ale i přijímat, což má podle Rubínové významný vliv na obě pohlaví.

Ženy jsou dnes po sexuální stránce svobodnější než dříve, což většině mužů vyhovuje. Je to však spojeno i s nebývalou asertivitou, kterou mnozí z nich těžko snášejí. Muži, s nimiž hovořila Lilian Rubínová, často tvrdili, že si připadají „příliš slabí", báli se, že „vždycky udělají všechno špatně", a tvrdili, že „dnešní ženské prostě nelze uspokojit" (Rubínová, 1990, str. 133).

Že si muži připadají příliš slabí? Jak je to možné? Vždyť moderní společnost zů­stává výrazně patriarchální (jak uvidíme v kapitole 12, v níž budeme hovořit o prá­ci). Muži mají ve většině oblastí převahu a také násilí mužů vůči ženám je daleko častější než násilí ze strany žen. Jak říkají mnohé feministky, směřuje toto násilí často k tomu, aby byly ženy ovládány a udržovány v podřízeném postavení. Řada autorů však začíná tvrdit, že tradiční pojetí „mužnosti" je také velkým břemenem. Mnohé projevy mužské sexuality pramení z nutkavé potřeby si tuto tradiční muž­nost dokázat a nepřinášejí skutečné uspokojení. Kdyby muži přestali používat se­xualitu jako prostředek k ovládání žen, měli by z toho prospěch i oni sami.

Nová věrnost?

V roce 1994 publikoval tým amerických výzkumníků nejrozsáhlejší průzkum sexuálního chování od doby Kinseyho pod názvem Sociální organizace sexuality: sexuální praktiky ve Spojených státech. Výsledky byly opět překvapující, neboť svědčily o značném sexuálním konzervatismu Američanů. 83 procenta responden­tů měla v předchozím roce jen jediného (nebo žádného) partnera; u osob žijících v manželství to bylo dokonce 96 procent. Pozoruhodně vysoká byla i celoživotní věrnost manželskému partnerovi: pouze 10 procent žen a necelých 25 procent mužů přiznalo, že se někdy dopustili nevěry. Podle této studie mají Američané v průměru jen tři sexuální partnery za život. Kromě těchto konzervativních rysů zaznamenala studie i některé výrazné změny, především vzrůst předmanželských sexuálních zkušeností, zejména u žen. Sexuální zkušenosti před vstupem do man­želství má dnes již více než 95 procent Američanů (Laumann et al., 1994).

Průzkumy sexuálního chování narážejí na řadu úskalí. Nevíme, do jaké míry říkají respondenti o svém sexuálním životě pravdu. Podle Sociální organizace sexuality by se mohlo zdát, že dnešní Američané vedou daleko usedlejší sexuální život, než tomu hylo v poválečných letech. Nelze vyloučit, že sama Kinseyho zprá­va byla nepřesná. Lze také říci, že lidé v současnosti omezují svou sexuální aktivi­tu pod vlivem obav z AIDS, anebo že je poměrně konzervativní politické klima naší doby vede k tomu, aby případné sexuální výstřelky tajili. Existuje celá řada mož­ných vysvětlení.

O hodnověrnosti průzkumů sexuálního chování se vedou intenzívní spory (Le-wontin, 1995). Jejich kritikové tvrdí, že tyto výsledky prostě nejsou spolehlivé; opírají se přitom zejména o odpovědi získané od starších respondentů. Sociální or­ganizace sexuality totiž uvádí, že 45 procent mužů ve věku 80 až 85 let má sexuál­ní styk se svými partnerkami. Podle kritických ohlasů je tento údaj tak zjevně ne­pravdivý, že zpochybňuje celou studii. Autoři studie však označují představu, že staří lidé nemají žádný sexuální život, za otřepané klišé. Při obhajobě svých výsled­ků se odvolávají na gerontologické výzkumy, podle nichž až 74 procent starších lidí, kteří nežijí v domovech důchodců, zůstává sexuálně aktivních. Jedna studie dokonce zjistila, že i muži po devadesátce se nadále zajímají o sex.

Homosexualita

Homosexualita existuje ve všech kulturách. Představa „homosexuálního jedince", který se svým sexuálním založením zřetelně odlišuje od většiny populace, však vznikla v poměrně nedávné minulosti. Michel Foucault (1978) dospěl k závěru, že až do 18. století prakticky neexistovala. Sodomie jako taková (tj. anální styk) byla církevními autoritami i zákony považována za zločin; v Anglii a řadě jiných zemí byla trestána smrtí. Nebyla však definována jako specificky homosexuální provi­nění - mohlo jít nejen o sodomii mezi dvěma muži, ale také o anální styk mezi mužem a ženou, anebo sexuální kontakt mezi mužem a zvířetem. Teprve od šedesátých let 19. století, kdy byl zaveden pojem „homosexualita", byli homose­xuálové stále více považováni za zvláštní typ lidí, postižených určitou sexuální úchylkou (Weeks, 1986). Pojem „lesbické" lásky se objevil o něco později.

Trest smrti za „nepřirozený styk" byl ve Spojených státech zrušen hned po získání nezávislosti a v Evropě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Ještě před několika desetiletími však byl homosexuální styk v Británii - stejně jako téměř ve všech ostatních západních zemích - považován za trestný čin. Tato sku­tečnost zčásti vysvětluje, proč u mnoha lidí přetrvávají nepřátelské postoje vůči homosexuálům, přestože se už neopírají o zákonná ustanovení.

Homosexualita v mimoevropských kulturách

V mnoha kulturách odlišných od západní je homosexualita tolerována nebo dokon­ce podporována, byť většinou jen u určitých skupin populace. Například u Bataků na severu Sumatry jsou homosexuální vztahy povoleny mladým mužům před sňat­kem. Po vstupu do puberty se stěhují od svých rodičů do společných obydlí,v nichž přespává asi dvanáct až patnáct stejně starých nebo starších chlapců. Vy­tvářejí se mezi nimi dvojice a starší zasvěcují mladší do homosexuálních prak­tik. Po sňatku většina z nich (ale ne všichni) homosexuálních aktivit zanechává (Money, Ehrhardtová, 1972).

Podobně tolerují homosexualitu i obyvatelé East Bay v tichomořské Melanésii, u nichž je však rovněž omezena na muže. Mladí chlapci žijí před sňatkem v „muž­ském domě" a provozují vzájemnou masturbaci a anální styk. Kromě toho však existují i homosexuální vztahy mezi staršími muži a mladými chlapci, kteří jsou často příliš mladí na to, aby mohli žít v „mužském domě". Všechny typy homose­xuálních vztahů jsou považovány za zcela přijatelné a otevřeně se o nich mluví. Nejeden ženatý muž je bisexuální a stýká se s mladšími chlapci, ale přitom žije aktivním sexuálním životem se svou ženou. V této kultuře - podobně jako v mno­ha jiných - se však zřejmě vůbec nevyskytuje výlučná homosexualita bez zájmu o heterosexuální vztahy (Davenport, 1965, viz též Shepherd, 1987).

Homosexualita v západní kultuře

Klasická studie Kennetha Plummera rozlišila čtyři typy homosexuality, které se vyskytují v moderní západní kultuře. Jako nezávaznou formu označuje přechod­né homoerotické projevy, které nemají určující vliv na celkový charakter sexuálního života jedince. Do této kategorie patří „zamilování se" do spolužáka nebo vzá­jemná masturbace v pubertě.

S homosexualitou situační se setkáváme v určitých prostředích, v nichž k ho­mosexuálním stykům pravidelně dochází, přestože jim jedinec nedává přednost. Chování tohoto typu se často vyskytuje v situacích, kdy je omezena svoboda po­hybu a muži jsou nuceni žít bez žen, například ve vězení nebo v kasárnách. Je považována spíše za náhražku heterosexuálních styků než za preferovanou formu sexuální aktivity.

O personalizované homosexualitě hovoříme u jedinců, kteří jsou orientováni na osoby stejného pohlaví, ale zůstávají izolováni od skupin, které se k této orientaci hlásí. Jejich homosexualita zůstává utajena, skryta před přáteli a spolupracovníky.

Čtvrtý typ představuje homosexualita jako způsob života u jedinců, kteří se k ní veřejně přihlásili a nacházejí smysl ve sdružování s jinými osobami podobného sexuálního založení. Tito lidé patří obvykle k homosexuálním subkulturám, jež se vyznačují svébytným životním stylem (Plummer, 1975).

Počet osob (mužů i žen), jež mají homosexuální zkušenosti nebo pocity, je dale­ko větší než počet osob žijících otevřeně homosexuálním životem. První poznatky o pravděpodobném rozsahu homosexuality v západních kulturách přinesl až vý­zkum Alfreda Kinseyho. Podle jeho zjištění lze jen polovinu amerických mužů považovat na základě jejich sexuální aktivity a sklonů po skončení puberty za „vý­lučně heterosexuální". V Kinseyho vzorku mužské populace mělo osm procent po dobu tří a více let výlučně homosexuální vztahy a u dalších deseti procent byly ví­ceméně rovnoměrně zastoupeny styky hbmo- i heterosexuální. Nejpřekvapivějším zjištěním byla skutečnost, že 37 procent mužů mělo alespoň jednu homosexuální zkušenost provázenou orgasmem. Dalších 13 procent pocítilo homoerotické sklo­ny, které však nerealizovali.

U žen nalezl Kinsey se svým týmem nižší výskyt homosexuality. Jen asi dvě procenta žen byla orientována výlučně na stejné pohlaví; 13 procent uvádělo homo­sexuální zkušenost a dalších 15 připouštělo nerealizované homoerotické tužby.

Pro Kinseyho a jeho spolupracovníky byly tyto údaje o výskytu homosexuality velkým překvapením, takže si své výsledky pokusili ověřit několika různými me­todami. Dospěli však ke stejným závěrům (Kinsey et al., 1948,1953). Výsledky stu­die Sociální organizace sexuality z roku 1994 však tyto poznatky zpochybňují: na­místo 37 procent zjistili tito autoři homosexuální zkušenost na úrovni orgasmu jen u devíti procent mužů; pouze osm procent mužů uvádělo nerealizované homose­xuální touhy a dokonce jen tři procenta přiznávala, že měli v právě uplynulém roce styk s mužským partnerem. Autoři ovšem připouštějí, že přetrvávající stigma spo­jené s homosexualitou pravděpodobně vedlo k podhodnocení jejího skutečného výskytu. Kritika si navíc všimla toho, že náhodný vzorek v této studii nevzal v úva­hu koncentraci homosexuálů ve velkých městech, kde pravděpodobně představují asi 10 procent celkové populace.

Postoje vůči homosexualitě

Netolerantní postoje vůči homosexualitě byly v minulosti natolik výrazné, že tepr­ve nedávno zmizely některé mýty, jimiž bylo toto téma dlouho obestřeno. Homo­sexualita není choroba a nemá přímou souvislost s žádnou formou psychické po­ruchy. Navzdory některým populárním stereotypům není pravda, že homosexuální muži vykonávají jen určitá specifická povolání (kadeřníci, tanečníci, umělci). Vět­šina homosexuálů nejsou transvestité; mezi transvestity převažují heterosexuálně založení muži.

Některé názory a typy chování homosexuálních mužů lze považovat za reakci na obvyklé ztotožňování mužnosti se silou - což může být jednou z příčin toho, že je heterosexuální populace vnímá jako hrozbu. Homosexuálové se snaží vze­přít běžnému stereotypu zženštilého muže, a to dvěma způsoby. Jedním z nich je rozvíjení zženštilosti do extrémů, které toto klišé parodují. Druhou možnost představuje „chlapácká" stylizace, jež však také neodpovídá konvenční představě o mužnosti. Tím, že se oblékají jako kovbojové, ji totiž opět přehánějí a parodují (Bertelson, 1986).

Vývoj chování homosexuálů lze jen obtížně hodnotit, protože až do vzniku sa­mostatných homosexuálních komunit nebylo téměř vůbec zkoumáno. Dnes tyto subkultury ve velkých městech mají své kluby a bary, kde se setkávají výlučně homosexuálové. Střídání partnerů je sice běžné, ale většina těch, kdo se veřejně přihlásili ke své homosexualitě, žije v dlouhotrvajících partnerských vztazích.

V jistém smyslu se dnes homosexualita „normalizuje", neboť se stává společen­sky přijatelnější. V 70. a 80. letech se vnímání homosexuality ze strany veřejnosti poněkud změnilo, na čemž se podílel především mediální úspěch androgynních populárních hvězd typu Davida Bowieho a Boye George. Skandinávské země (Dán­sko, Norsko a Švédsko) dnes umožňují homosexuálům uzavřít registrované part­nerství, v němž získávají většinu manželských práv. Homosexuální partnerské dvojice mohou být registrovány také v některých městech a oblastech Francie, Nizozemí a Belgie. Na Havaji si lze uzavření manželství vymoci soudní cestou.

Homosexuální aktivisté stále více usilují o plnou legalizaci manželství mezi part­nery stejného pohlaví. Proč k tomu dochází právě v období, kdy se zdá, že pro he­terosexuální dvojice ztrácí manželství na přitažlivosti? Jejich důvody jsou pocho­pitelné: chtějí mít stejný status, práva a povinnosti jako kdokoli jiný. Manželství dnes znamená především citový závazek, ale má i svou právní stránku. Dává part­nerům právo rozhodovat o léčbě druhého v kritických situacích, právo na dědictví, podíl na důchodu a další ekonomické výhody. Právně nezávazné „obřady", které si dnes získávají oblibu mezi homosexuály i heterosexuály ve Spojených státech, nejsou s takovými právy a povinnostmi spojeny. A to je koneckonců důvod, proč mnohé heterosexuální dvojice sňatek buď odkládají na pozdější dobu, anebo jej úplně zavrhují. Odpůrci homosexuálních sňatků tuto myšlenku odsuzují jako lehkovážnou nebo nepřirozenou. Tvrdí o nich, že dávají legitimitu určité sexuální orientaci, kterou by stát měl spíše omezovat. V postoji veřejnosti k homosexuálům ostatně nedošlo k tak zásadnímu obratu, jak se často uvádí; všeobecnou toleranci vůči nim by bylo chybou přeceňovat. Ve Velké Británii se například ještě v roce 1985 vyslovilo 59 procent osob dotázaných v průzkumu veřejného mínění, že homosexuální vztahy jsou „vždy špatné" a pouze 13 procent uvedlo, že na nich „není nic špatného". Ve Spojených státech existují nátlakové skupiny, které si kladou za cíl homosexuály „napravit": donutit je, aby vstoupili do sňatků s osobami opačného pohlaví. Mnozí lidé dosud považují homosexualitu za zvrácenost a jsou zuřivými odpůrci všeho, co by ji mohlo učinit součástí „normálního" života.

Většina homosexuálů však prostě chce být považována za obyčejné lidi. Pouka­zují na to, že i oni potřebují ekonomickou a citovou jistotu právě tak jako kdokoli jiný. Andrew Sullivan, katolík a homosexuál, uvádí ve své knize Skoro normální (Virtually Normál, 1995) řadu přesvědčivých argumentů pro existenci homosexu­álního manželství. Dlouho se trápil nad tím, jak spojit náboženské přesvědčení se svou sexuální orientací. Považuje homosexualitu za něco, co je alespoň částečně biologicky podmíněno a není jen otázkou volby. Žádat po někom, aby se vzdal homosexuality, proto znamená žádat, aby se vzdal naděje milovat a být milován někým jiným. Jako křesťan by ovšem měl mít právo naplnit svou lásku v man­želství. Je proto nutné homosexuální manželství legalizovat, jinak zůstanou homo­sexuálové znevýhodněnou a nespokojenou menšinou.

Ženská homosexualita

Ženské homosexualitě je obvykle věnována menší pozornost než mužské a o sku­pinách lesbických aktivistek se leckdy soudí, že mají stejné zájmy jako organizace jejich mužských protějšků. Ve skutečnosti sice lesbické ženy a homosexuální muži úzce spolupracují, ale objevují se mezi nimi také rozdíly - především tam, kde se lesbičky účastní feministického hnutí. Komunity lesbických žen (nejsou-li součás­tí ženského hnutí) bývají méně organizované než mužské subkultury a nezávazné sexuální vztahy se v nich vyskytují méně často. Teprve nyní se začíná podrobně zkoumat jejich specifický životní styl a zkušenosti, které prožívají.

Lesbické dvojice mají často děti, ať už je získávají ze vztahu s mužem, anebo umělým oplodněním; mají však problémy se svěřováním dětí do vlastní péče. Ve Velké Británii a Spojených státech rozhoduje soud před svěřením dětí do péče mat­ky o tom, není-li její lesbická orientace překážkou vykonávání rodičovských povin­ností. V několika soudních přích na konci 70. a v 80. letech bylo sice dosaženo ver­diktu, že lesbická orientace matky nemá žádný vliv na rozhodnutí o svěření dítěte do její péče, ale v praxi tuto zásadu přijalo jen několik amerických států (Rights of Women Lesbian Custody Group, 1986).

Veřejné přihlášení se k homosexuální orientaci („coming out") zůstává pro mno­hé jedince obtížným procesem. Musejí své tajemství sdělit rodičům, jiným pří­buzným a přátelům nebo dětem, pokud nějaké mají. Na druhé straně však tato zku­šenost může být i podnětná. Svědectví o tom přináší Loralee MacPikeová ve své knize Chtěla jsem ti něco říci (There's Something Fve Been Meaning to Telí You) souboru výpovědí žen i mužů, kteří se rozhodli otevřeně přihlásit ke své homo­sexuální orientaci. O své vlastní zkušenosti píše:

„Podobně jako mnoho jiných jsem měla ohromnou radost ze své nové identity a nově pojatého života. Ani moje partnerka, ani já jsme nikdy předtím nezažily les­bický vztah, takže jsme si do něj nepřinášely společenské kontakty a přátelství, jež patří k životu v komunitě ,gayů'; přesto jsme se však začaly pomalu sbližovat s ostatními, které nám tak či onak vycházely vstříc... Bylo to pro mne velké štěstí... nikdy bych si nedokázala představit, že mi to tolik dá a tak mě to obohatí" (MacPi-keová, 1989, str. 244-45).

Prostituce

Prostituci lze definovat jako poskytování sexuálních služeb za úplatu. Obvykle ji provozují ženy, byť se v určitých oblastech poměrně hojně vyskytuje i prostituce mužská. Mezi prostitucí a postavením vydržované ženy, která je svému „patrono­vi" sexuálně přístupná hlavně z důvodu hmotného zajištění, nelze vést přesnou dělicí čáru. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že prostitutka prodává svou se­xuální přístupnost většímu počtu kupujících. Slovo „prostitutka" se začalo běžně používat na konci 18. století. Ve starověku a středověku byly ženy poskytující sexuální služby za hmotnou odměnu většinou kurtizánami, konkubínami (vy­držovanými milenkami) či otrokyněmi. Kurtizány a konkubíny přitom v tradiční společnosti často zaujímaly vysoké postavení.

Klíčovým aspektem novodobé prostituce je skutečnost, že se ženy a jejich klien­ti obvykle navzájem neznají. Muži se sice mohou stát „stálými zákazníky", ale vztah sám od počátku nevychází z osobní známosti. V tradičních společnostech tomu u většiny forem poskytování sexuálních služeb za odměnu bylo jinak. Mo­derní prostituce je přímo spojena s rozpadem malých komunit, se vznikem rozsáh­lých neosobních městských aglomerací a s komercializací společenských vztahů. V malých tradičních komunitách podléhaly sexuální vztahy určité kontrole už pro­to, že se nedaly utajit, zatímco v nově se rozvíjejících městských aglomeracích se mohou snáze vytvářet společenské kontakty anonymnější povahy.

Prostituce dnes

V západních zemích dnes prostitutky podobně jako v minulosti pocházejí přede­vším z nižších společenských vrstev, ale ocitá se mezi nimi i nezanedbatelný počet žen pocházejících ze střední třídy. Má na tom podíl nárůst rozvodů - některé ženy řeší problémy spojené se svým náhlým zchudnutím prostitucí. Kromě toho, jak konstatovala Ruth Rosenová ve Spojených státech, se nechávají v masážních salo­nech nebo jako tzv. call-girls najímat i nezaměstnané absolventky škol, které při­tom dále hledají zaměstnání jiného typu (Rosenová, 1982, str. 173-4). Paul J. Goldstein klasifikuje jednotlivé typy prostituce podle intenzity zaměření a podle kontextu, v němž je toto „řemeslo" provozováno. Intenzita zaměření hod­notí to, jak často se žena prostituce dopouští. Mnohé se k ní uchylují pouze pře­chodně: několikrát poskytnou pohlavní styk za úplatu, ale pak se prostituce na­dlouho nebo natrvalo zříkají. Za „příležitostné prostitutky" označuje ty, které sice přijímají peníze za pohlavní styk, ale činí tak nepravidelně, k doplnění příjmů zís­kávaných z jiných zdrojů. Jiné ženy se prostitucí zabývají trvale, takže pro ně před­stavuje hlavní zdroj příjmů. Kontextem se rozumí typ prostředí a interakcí, v nichž se žena ocitá; rozeznáváme prostituci „pouliční", sjednávanou po telefonu (call--girls) anebo provozovanou ve veřejných domech (nevěstincích). Kromě toho exis­tuje kategorie „prostitutek z masážních salonů", poskytujících sexuální služby v zařízeních, jež naoko slouží jen k legitimním masážním a zdravotnickým úče­lům.

Mnoho žen také poskytuje sexuální služby ve formě výměnného obchodu, tj. místo peněz za ně dostává zboží nebo jiné služby. Většina call-girls sledovaných Goldsteinem provozovala takový výměnný obchod pravidelně - za televizor, opra­vu auta a elektrospotřebičů, za oblečení i za právní a zubařské služby (Goldstein, 1979).

Rezoluce OSN z roku 1951 odsuzuje ty, kdo prostituci organizují nebo se na ní obohacují, ale nezakazuje ji jako takovou. Celkem 53 členských států včetně Velké Británie tuto rezoluci formálně přijalo, ale legislativní vymezení prostituce je v těchto zemích velmi různorodé. V některých je prostituce sama o sobě protipráv­ní. V jiných, k nimž patří také Británie, jsou zakázány jen určité typy, například pouliční nebo dětská prostituce. Některé vlády nebo místní úřady udělují licence oficiálně registrovaným nevěstincům a erotickým klubům (např. v Amsterdamu nebo velkých německých městech). Málokterá země však uděluje taková povolení pro mužské prostituty.

Legislativa k potlačení prostituce jen vzácně postihuje její zákazníky. Ti, kdo si kupují sexuální služby, nejsou zatýkáni ani stíháni a při soudním přelíčení může jejich totožnost zůstat skryta. Studiu jejich chování je věnována daleko menší po­zornost než studiím o osobách, které svou sexualitu prodávají, a málokdy se setká­váme s tvrzeními, že jsou psychicky narušení, jak se často tvrdí nebo naznačuje o prostitutkách. V tomto nepoměru se jistě odráží nekritické přijímání tradičních představ o sexualitě, podle nichž se považuje za „normální", jestliže muži aktivně vyhledávají nejrůznější formy sexuálního vyžití. Ženy, které tyto potřeby uspoko­jují, jsou však odsuzovány.

Dětská prostituce

Na prostituci se často podílejí i nezletilí. Rozsah prostituce nezletilých ve Spo­jených státech analyzovala studie Davida Campagni, založená na rozsáhlém vý­zkumnému projektu, jenž shromáždil informace z 596 oddělení policie a 125 agen­tur sociální péče (Campagna, 1985). Podle jeho výpočtů mohou celkové příjmy z prostituce nezletilých dosáhnout až dvou miliard dolarů ročně. Přes tyto ohromné sumy se však nezdá, že by větší část tohoto obchodu byla provozována struktu­rami organizovaného zločinu. Naopak, jak ukazuje studie o dětské prostituci ve Spojených státech, Británii a Německu, jde ve většině případů o „neorganizo­vanou" činnost - například o děti, jež po útěku z domova nemají žádné zdroje pří­jmů, a proto si vydělávají na živobytí prostitucí. Většina zákazníků nemá vyhraně­nou pedofilní orientaci, ale je přitahována mladistvostí těch, jejichž sexuální služby si kupují.

Skutečnost, že se mnohé děti po útěku z domova uchylují k prostituci, lze zčásti považovat za nezamýšlený důsledek zákonů, jež mají bránit zneužívání dětské práce. Ani zdaleka však neplatí, že by prostituci provozovaly jen ty děti, které utek­ly z domova. Podle J. a H. Braceyových lze rozlišit tři obecnější kategorie nezleti­lých prostitutů či prostitutek (J. a H. Braceyovi, 1980).

1.  Děti, které buď utekly z domova a rodiče ztratili jejich stopu, anebo které tvrdošíjně utíkají vždy, když jsou nalezeny a přivedeny domů.

2. Děti, které sice žiji v podstatě doma, ale čas od času stráví několik nocí mimo domov.

3. Odvržené děti, jejichž rodiče se nestarají o to, co dělají, anebo se jich přímo zříkají.

V každé z těchto tří kategorií se vyskytují jak dívky, tak chlapci.

Prostituce nezletilých se stala v řadě oblastí světa - například v Thajsku nebo na Filipínách - součástí oboru podnikání nazývaného „sexuální turistikou". Pro muže z Evropy, Spojených států a Japonska jsou do těchto oblastí vypravovány zájezdy orientované na prostituci. Členky asijských ženských hnutí proti tomu organizují veřejné protesty, ale takové zájezdy přesto pokračují. „Sexuální turistika" na Dál­ném Východě má své kořeny v zásobování amerických vojáků prostitutkami bě­hem korejské a vietnamské války, kdy eufemisticky nazývaná střediska pro „odpo­činek a rekreaci" vznikla nejen v samotné Koreji a Vietnamu, ale i v Thajsku, na Filipínách a na Tchaj-wanu. Některá z nich jsou dosud v provozu, zejména na Fili­pínách, a poskytují své služby jak pravidelným turistickým zájezdům, tak vojákům umístěným v blízkých posádkách.

Proč vůbec k prostituci dochází? Jde zjevně o vytrvalý jev, který se vládám ne­daří vymýtit, jakkoli se o to snaží. Kromě toho se téměř vždy jedná o ženy prodá­vající svou sexuální přízeň mužům, a ne naopak - byť existují výjimečné případy, například hamburské „domy rozkoše", kde muži poskytují sexuální služby ženám. Kromě toho se ovšem chlapci nebo muži mohou prostituovat také s jinými muži.

Zamyslíme-li se nad původem heterosexuální prostituce, dostaneme se vlastně k hlavním otázkám, na něž jsme se v této kapitole soustředili. Jde totiž o chování spojené s různými úlohami obou pohlaví (placení za sexuální přízeň) a vyznačují­cí se obvykle značnou nerovností (jak už bylo řečeno, prostituký jsou veřejností zavrhovány a mohou se potýkat s právními důsledky svého jednání, zatímco jejich zákazníkům to obvykle nehrozí). Existenci prostituce nelze vysvětlit pomocí je­diného faktoru. Mohlo by se zdát, že muži mají prostě silnější nebo trvalejší se­xuální potřeby než ženy, takže potřebují mít možnost vybití, kterou jim prostituce nabízí. Takové vysvětlení je však neudržitelné. Většina žen je zřejmě schopna pro­jevovat svou sexualitu intenzivněji než muži srovnatelného věku (Hydeová, 1986J. Kdyby prostituce sloužila pouze ukojení sexuálních potřeb, existoval by jistě velký počet mužů-prostitutů poskytujících své služby ženám.

Nejpřesvědčivější závěr, k němuž můžeme dojít, zní takto: prostituce vyjadřuje a do jisté míry pomáhá udržovat mužskou tendenci jednat se ženami jako s před­měty, které lze „použít" k sexuálnímu uspokojení. Ztělesňuje mocenskou ne­rovnost mezi muži a ženami v určitém kontextu, a jako taková patří ke světu pat­riarchálních vztahů. Uplatňuje se ovšem i řada dalších příčin. Prostituce nabízí sexuální uspokojení lidem, kteří nenacházejí jiné sexuální partnerství v důsledku svých fyzických nedostatků nebo restriktivních mravních příkazů. K prostitutkám se obracejí muži, kteří jsou daleko od domova, chtějí nezávazný pohlavní styk nebo mají neobvyklé sexuální požadavky, jež jiné ženy nejsou ochotny splnit. Tyto fak­tory však ovlivňují spíše rozsah prostituce než její obecnou povahu.

ZÁVĚR: SEXUALITA, POHLAVÍ A NEROVNOST

Jen málo oblastí sociologie se v posledních letech rozvíjelo tak dynamicky nebo získalo tak klíčový význam pro celou naši vědní disciplínu jako gender studies řstu-dium vztahů mezi pohlavími). Tato skutečnost do značné míry odráží změny ve společnosti samé. Dříve nezpochybnitelné rozdíly mezi mužskou a ženskou iden­titou, názory a typickými vzorci chování se dnes ocitají v novém světle. Tyto změny ovlivňují nejen sexuální chování a rodinný život, ale i mnoho jiných společenských institucí. Jejich vliv budeme dále sledovat také v řadě následujících kapitol.